Závislost na hrách

Závislost na hraní

Tento oddíl jsem napsal, až jsem se své nové závislosti úplně zbavil.

Jak to začalo

Jednoho „krásného dne“ jsem hledal novou hru pro svou přítelkyni. Ráda farmaří na počítači a tak jsem našel Big Farm od Good Game. V čestině, takže žádný problém. Trochu jsem to musel „rozjet“ a po krátkém vysvětlení pěkně začala budovat svou novou farmu. Líbilo se mi to. Všiml jsem si, že tato firma nabízí vedle toho i jinou strategickou hru „Empire“ - tedy budování říše. Což by mohlo být pro mne. A bylo vymalováno. Absolutně jsem netušil nic zlého.

Na začátek jsem dostal Zemanskou tvrz a začal válčit s loupeživými barony. Bylo to pro mě něco úplně nového a líbilo se mi vyhrávání a odměňování mých zásluh. Kdyby u toho zůstalo, přestalo by mě to bavit, ale už jako řádový rytíř jsem musel začít přemýšlet. Jak vytúnovat (vylepšit) své velitele, aby jeho schopnosti dovedly i slabé vojsko k vítězství. Co stavět dříve, jak nastavit obranu a čím ji vybavit, jak dělat výzkum, průzkum, špehování, … Pak přišel vstup do jiných království, kde jsem začal také stavět své hrady, osvojil jsem si přesuny a zrychloval, co se dalo. Po měsíci jsem zjistil, že silným pomocníkem jsou rubíny a ty se kupují za peníze.

Byl jsem nažhavený. Za rubíny můžeš skoro vše. Nabil jsem si kredit a za stovku jsem koupil 5.000 rubínů. Koupil jsem zdroje, tedy materiál a stavba, která trvala 8 hodin, byla za pár rubínů hotova hned. Skvělé. Pak už to šlo samo. Když jsem zjistil, že to leze do peněz, tak jsem vyčkával na bonusové akce. 100 % rubínů navíc. Většinou se objevily tak kolem druhé hodiny ranní. To už pak bylo 10.000 rubínů a později jsem nelitoval ani 250 Kč na 25.000 rubínů. Kurňa to vodsejpalo.

Našel jsem si lepší alianci a přestoupil k ní. Můžete si vybrat s kým a za koho budete bojovat. Od té doby jsem měl materiál zadarmo. Mojí spolubojovníci mi posílali, co jsem potřeboval. Při útoku na alianci jsem posílal podporu, tedy své obránce chránit hrad svého spoluhráče. Zjistil jsem, že mohu vytúnovat i kastelána na hradě a tak zlepšit obranu. Vyráběl a kupoval za rubíny účinné obranné prostředky. Cíl? Vytvořit nedobytný hrad. Měl jsem vyšperkované nemocnice za rubíny, takže při obraně jakéhokoliv hradu uzdravovaly některé raněné hned a kapacita byla i třikrát větší. Stal jsem se „právoplatným“ a „spolehlivým“ členem aliance. Dámy a pánové – skvělý pocit. Za rychlý postup do vyšších úrovní (levelů) jsem dostal na starost hrady po jednom bývalém členu a tak jsem měl zdroje (materiál) hned u nosu a bral jsem si kolik jsem potřeboval. Vůbec jsem si neuvědomoval, že díky i tomuto jsem potřeboval víc a víc času být na počítači.

Ani jsem si nevšiml jedné věci. Neměl jsem čas na nic. Byl jsem věčně a stále víc a víc unavený, jen za počítačem ne. Když jsem se tak jednou „plížil“ do obchodu a dobít kredit, potkal jsem jednu velmi dobrou známou. Znala mě ještě jako vožralu a bezďáka. A když mě viděla, zanedbaného, zarostlého, unaveného, podlité oči a s mentolovým bombónem v papuli, zděsila se. „Vy už zase pijete?“ byla bezprostřední reakce na můj zevnějšek.

Zalapal jsem po dechu, začal koktat a přiznal se ke všemu. Bytostně jsem se cítil dotčen. Nepiju, hraju. Hraní je přece lepší než vysedávat a v hospodě. A tak nějak od té doby jsem začal uvažovat o sobě.

Musím předeslat, že celý svůj aktivní život jsem strávil na počítačích a vždy jsem odsuzoval „blázny“, kteří dovedou sedět a hrát celý den a celou noc nějakou hru. No, nějak mi to nešlo pod nos. A pak se dostavil zdravý rozum.

Proč odkládám doktory. Proč odkládám úřady. Proč se vymlouvám známým, že nemám čas. … Proč vysedávám jen a jen u počítače. Zopakoval jsem si všechny příznaky závislosti na alkoholu a ejhle. Jo jsem zase závislák. Tak to ne. Tudy cesta nevede. Stala se ze mě „slibotechna“ a vlastně jsem začal pociťovat nedůvěru svého okolí.

Zopakoval jsem si to. Závislým na hraní je každý člověk, který vykazuje alespoň tři příznaky.

  • Hraji stále víc a víc
  • Ráno, když se vzbudím, první myšlenky jsou na hru a rozebírám, co mi chybí a co ještě musím udělat. Nemyslím na nic jiného.
  • Hraji v kuse delší a delší dobu
  • Snaha přestat, jeden či více pokusů omezit a ovládat traní
  • Takže již mám pouze jednoho koníčka
  • Pokračuji v hraní i když už mám problémy v rodině, se zdravím ...
  • STAČÍ – ne?

Hrurá do nemocnice

Domluvil jsem se s psychiatrem, že zkusím přestat hrát sám. Po měsíčním pokusu, který jsem vnímal jako rozlučkový s hradem, a špekuloval jsem, jak to udělat, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, jsme se dohodli na izolaci. Tedy normální Detox od hry. Nastupoval jsem hospitalizaci plný nedůvěry. Dopadne to stejně jako s chlastem?. Dám se do hromady a pak s chutí a odpočatý, hurá na hrad.

Už však při vstupním rozhovoru s lékařem jsem si uvědomil jednu skutečnost. Když jsem měl depresi, tak rozhodující bylo ráno. Moje první myšlenky. Každé nové ráno dál od depky. A tak jsem postavil i svůj detox. Každé ráno dál od hry. Nic moc, ale po třech dnech se objevily první úspěchy. Po týdnu jsem si vzal celodenní vycházku a tradá za přítelkyní. Hledal jsem příčinu svého útěku ze skutečné reality do virtuální. Moje rozčarování, se objevilo hned po překročení prahu bytu své přítelkyně. Ne, to není ono o čem mluvím, když se chvástám svým vztahem. Já jsem si svůj vztah tak zidealizoval, kecama svým známým, že jsem tomu sám věřil.  Po třech hodinách zdvořilostního rozhovoru jsem šel k sobě domů. Vypral jsem si a jel zpět do nemocnice. Po deseti dnech hospitalizace jsem se cítil skvěle. Ne, hrát již nebudu. Realita na mě čeká. Skoro půl roku jsem ji zanedbával.

Co bylo fajn a moc mě to pomáhalo, že jsem měl mobil s WiFinou a tak jsem mohl psát mailíky svým andělům. Tak nějak už opravdově – v pravdě. Povzbuzování nedalo na sebe dlouho čekat a tak místo času u televize jsem byl na internetu a psal.

Po návratu z nemocnice jsme se nad naším vztahem s přítelkyní zamysleli a já vyklidil pole do svého bytu. Zůstali jsme přátelé a já začal intenzívně na sobě pracovat. Nejdříve doktory. Všechny zanedbané návštěvy dostaly nový termín, i s úřady jsem rychle začal komunikovat, a nechal se unášet básněním na liter.cz. Chyběl mi kontakt s někým, kdo rád čte mé básně a každý komentář mě burcoval k dalšímu psaní a psaní. Co den to báseň. Začal jsem číst knížky tam, kde jsem přestal. Poslal jsem pár omluvných mailíků svým přátelům s vysvětlením a obnovil korespondenci. Pár věcí, které jsem slíbil už začátkem roku prostě letos budou. Jo, už se tak nějak poznávám. A co je asi nejpodstatnější? Vrátil jsem se do pravdy a tedy i k Bohu.

Miluji svůj pokojíček. Koutek na relaxaci, kde vydržím své „Trebeno“ (Keltský výraz pro komunikaci s myšlenkami) i několik hodin. Poslouchám svou stanici rádia, konečně bez televize. Tvořivý koutek s andělem mi vždy připomene, že tu nejsem sám. No, samosebou, že jsem začal generálkou. Chodím do studovny a havířovských knihoven. Také proto, že tam mám počítač zadarmo. S Maruškou jsme se dohodli, že si nic nedlužíme, a já potřebuji ke svému počítači ještě sehnat monitor. Je fajn, že kromě knihovny máme také střídavou péči s Punťou a tak se u ní vždy hodinku zdržím i na počítači. Tento měsíc investuji do brýlí a prosinci do počítače, abych mohl psát ve svém tvořivém koutku už rovnou na flešku. Dát to pak na internetové stránky je už maličkost maximálně na hodinku a to pak teprve bude odsejpat. Mám toho dodně co dohánět.

Závěr

Napsal jsem to tak, jak mi to přišlo na jazyk. Zdaleka to není podrobné, ale je tu pár momentů, které musím zvýraznit. Už jen proto, že to není žádná švanda, jak se mnozí domnívají. Je pravdou, že když jsem se zbavil jedné závislosti byla u mě vysoká pravděpodobnost, že závislost přeskočí na něco jiného. Domníval jsem se milně, že káva a cigareta to vyřešila.

Jak to vnímám dnes? Tak trochu psychologicky. Závislost na alkohol je uložena stále v mém podvědomí. Proto – pořád ve střehu. Ale mrška jedna je i v mém nevědomí. Nevědomí je mocné stejně jako podvědomí. Jedná za nás a říká se mu v dobrém zásahu – šestý smysl. Ale jak je vidno, jsou také zásahy nedobré.

V závěrečné propouštěcí zprávě jsem čelt mimo jiné také HAZARD. Jsem závislý na hazardu. Říkáte si, že tuto hru nehrají v Las Vegas ani v žádném kasinu, ale kam to vedlo? Utrácet za rubíny úspory? A co dál. Za další půl rok bych si klidně mohl vzít půjčku, nezaplatit byt, půjčovat si od známých …. no hrůza domyslet. Nemluvě o tom, že kdyby vůbec nic z toho, tak je to zcela janý hazard se zdravím. Stát mimo realitu déle jak rok by mě zlikvidovalo celou psychiku. Nemluvě o slábnutí tělesné schránky, zhubnul jsem za půl roku pět kilo. Byl jsem stále víc a více unavený, tedy nervní a v celku úplně jinačí. Nebyl jsem sám sebou.

Bylo nutné ukončit vztah? Být sám sebou člověk může být pouze dokud je sám. Ve vztahu snad také, ale náš vztah nevyrostl za pět let do této dimenze. Našel jsem potěšení ve virtuální realitě jen proto, že potěšení v realitě se vypařovalo a vypařovalo. Byl jsem postupně někdo jiný a jiný, až jsem si sám sobě byl cizí. Tragédií na to je, že jsem si to vůbec neuvědomoval. Možná že ostatní hráči, kteří nějaké strategické hře podlehnou, jsou pouze nespokojeni sami se sebou.

Tyto strategické hry navrhují psychologové. Systém růstu, odměn a provedení grafiky, jak je to stále hezčí a dokonalejší, je prostě vymakaný profesionály k ovládnutí slabšího jedince. A slabší jsme hned, když nám něco chybí.

RADA na závěr. Neschovávejte se do hraní. Před sebou člověk neuteče. Dělejte to, co máte doopravdy rádi.

Poznámka pod čarou


Musím říci snad to nejdůležitější. Mnoho lidí hraje tuto hru, ale většina nemá takové problémy jako já. Proto prosím, zohledněte moji předcházející závislost a můj temperament, který velí "vyniknout". Nepopírám v žádném případě rčení "Kdo si hraje nezlobí". Nehledě na generační rozdíly. Uvědomuji si také, že můj vnuk hraje strategické hry, učí se dobře, má sportovní aktivity a doma pomáhá .... prostě - mládí vpřed. Staří do důchodu ....

TOPlist