Trvalá abstinence

Prázdný život, prázdná smrt.

Smrt má být naplněním života. Člověk má „jméno“, označení, Živý. Mnozí žijí a jsou již mrtvý. Mnozí jsou mrtví a žijí stále. Tak to má být. Nemůžeme se narodit do nového života ze života mrtvého. Duchovní smrtí jsme se dostali na Zem. Živou smrtí se dostaneme zpět. Skrze ženu jsem přišel na tento svět, skrze ženu odcházím. Skrze její jemnost a svou mužskou „hrubost“.

Bůh není necitlivý, ani studený tak jak ho vnímají materialisté skrze lidská utrpení a Vesmír. Ona zdánlivá hrubost spočívá v detailním obrácení člověka k obrazu svému. Když jsem byl na detoxu, odvykačce, tak jsem vždy moc a moc trpěl. Ale vše co roste do nového života tak bolí. Musí bolet. Stejně tak bolí i myšlenky, protože jsou hmotné. A to je největší paradox nevěřících materialistů. Protože Bůh je stejně hmotný jak myšlenka.

Měl jsem období, které doznívá i dnes, že jsem své děti „pohřbil zaživa“. Dnes to vnímám jako silný Zlý pocit. Vyplynulo to na Světlo Boží z pocitů, které jsem dříve prožíval. Podmíněná nutnost. Mé pocity byly učesané jedním směrem. Zapomenout. Tak tomu říkám marnost. Snaha dělat něco, co udělat nelze. Dnes vím, že tento můj osobní postoj, k řešení své duchovní prázdnoty je totální selhání stavu mysli.

Je pravdou, že jsem se chtěl tímto chránit před svou smrtí steskem. Můj táta se „uchlastal“ po smrti maminky. Špatná ochrana. Ikdyž na pozadí svého podvědomí zůstává pořád malá, slabá víra. V průběhu mnoha let odloučení to vlastně je čistá sinusovka. Tato víra v setkání se s dětmi slábne a roste. Stejně jak to bylo i u mých všech závislých vztahů. Tedy špatně.

Je pravdou, že sinusovky v každém životě musí být. Základní reflex „jsem hladový, nasycen“ je totálně ve všem. Vždy jak je něčeho, čehokoliv hodně, začíná to pomíjet. A když to doznívá, tak se to aktivuje, oživuje a roste. Toto podvědomí má i naše planeta Země. Dává všemu vyrůst, aby to mohlo stárnout a stalo se jí to pak potravou. Je to základní, přirozený cyklus tvoření nových hodnot z kvantity a kvality hmoty.

Otázku tedy položím správným směrem. Jak tento cyklus opustit. Je jen jediná cesta. Vytvořit z této hmoty energii. „Spálit ji.“ Přestat se motat v kruhu, a vykročit z něj. Někam, kde to neznám. Většinou mi stačilo nechat to vyhnít, vykvasit, ale tady to je moc a moc málo. Tak jak.

Vyzvat smrt k souboji na smrt. Každé umění vyzývající smrt a jejího bratra bolest … Cyprian Norvird. SMRT nemá ani jednu samohlásku. Nedá se vyzpívat. Je to suchý, uschlý strom. Tedy Zpěv. Volím tuto vítěznou zbraň. Před tisíci lety hvězdy zpívaly. Člověk byl stvořen skrze svou smrt v Ráji. Duchovní smrt stvořila Adama. Strom poznání, který dává chutná jablíčka (záleží na úhlu pohledu), s mým stromem života, který dává chutná jablíčka (jak pro koho, zase úhel pohledu), jsou taťka a mamka mého nového života. A tak jak se dětem povídají pohádky před spaním a zpívají ukolébavky (nesmí být zapomenuto), nastal ten správný čas. Čas začít psát ódy, opěvné básně na smrt, na její velikost, krásu, sílu, moudrost, rozmarnost, a dočasnost. Tak jak přišla na svět, tak z něj zase odejde. Nastává čas se s ní začít loučit.

Pohřbívám smrt svých dětí, stejně jako svých rodičů. Pohřbívám smrt všech ze svého hřbitova. Jen svou smrt nepohřbívám. Tu si chci užít, stejně jako svůj život reálný i skutečný. Smrt je pouze reálná na mém konci jedné reality. Život je nad smrtí.

Zpívám Ódu
z vrchu dospodu
Do nitra matky Země
kde rodí se veškeré plémě

Zpívám píseň
ať vyzpívám tíseň
s láskou k reálnému skonu
s úctou ke svému duchovnímu klonu

Dnes si užívám
že jsem tady i tam
a na nic se neptám

Magické je mi přirozené
jsem dítě vyhozené
z matčina břichu
ke hvězdám dětského smíchu

Nebojím se velikosti
neztratím se ve věčné přítomnosti
V obdivu ke věčné kráse
která už nezdá se

Život na Zemi byl jen sen
smrt je mým svítáním pro nový den
Smrt je cesta a můj cíl
Smrt je milost, které jsem docílil
Smrt je Boží dlaň, která mě odložila
Smrt je sestra, která se se mnou své smrti dožila

Byly jsme spolu každý den
Tak si ji Bože opět k sobě vem
Tam na věčnosti již nebude SaMaRiTán
Co bude
na to se ptám

Smrt a Život tvoří puls Vesmíru
Když se spojí, vytvoří základní míru Míru
Líbezná Smrti, dej mému životu pečeť
ať tu nemusím za svými dětmi brečet

Dej mi kosmický dech
ať víc unesu na zádech
Dej mi mílový krok
ať miliardy let jsou můj poslední rok

Vrať mi jejich lásku
ať mohu sundat svou masku
Vrať mi jejich objetí
ať hvězdy zpívají dojetím
Ať zastaví se Svět
už nechci na něm lpět

Celý život jsem hledal svobodu
a celý život chodila se mnou

Smrt

Nejvyšší princip volnosti, rovnosti, spravedlnosti

Všechno byl jen obal

Všechno lidské trápení je marnost nad marnost

Stačí jen žít

Stalo se. Amen.

 

Poznámka pod čarou


Ježíš, jako byl polobůh, to nevěděl? Nevím, nečetl jsem všechna evangelia. Musel to vědět, protože nabízí nám spočinutí u něj. Tak jak on nesl svůj Kříž, tak i já nesu svůj kříž. Skrze něj jsem prošel do duchovního světa, je to algoritmus čtyři, takže všichni, bez ohledu na vyznání mají přístup skrze vše, co tento algoritmus spustí.

Vymanil jsem se z životní prázdnoty do duchovní, nádherné, harmonické, klidné, kde se mě dotýkají ozvěny životních bouří. Odměnou, mzdou mi je Vesmírná ozvěna, kterou jsem vám tady zpísmenkoval.

Na Závěr

Empirická pravda je jen Boží a v jeho Duchu svatém, tedy v algoritmech Jeho systému Chaos. Pravdy našeho Světa se začínají narovnávat. Sinusovka bude stále slabší a slabší. Až pomine … ale to zase předbíhám. Popisy algoritmů se začínají líhnout tady http://abstinent.pageride.cz/evoluce-mysleni/algoritmy/

 

NaShledanou

TOPlist