Člověk = Já tělo + Já duše + JÁ bytost = rozumná mysl vnímání

Tento článek je určen také osobám mladším, aby lépe pochopili, co je čeká a nemine.

Vážení a milí přátelé „senioři“. 
Hned na počátku musím uvést na správnou míru toto přelomové období našeho života. Lékaři a věda celá se mylně uchýlili k výrazu „stárnutí“. Naše tělo a mysl, vědomí a rozum, nestárnou žádným „opotřebováním“ (nemyslím choroby z povolání), ale pouze jen zjemňováním a zvýšenou schopností rozlišovat. A to platí o všech buňkách v našem těle. A kde se bere ono dítě v nás? Touha objevovat a nacházet je nejsilnější v dětství. A naše schopnost rozlišovat je naším prožitý životem miliónkrát větší.

K tomuto uvědomění jsem přišel po 16ti letech učení ve snaze najít pravdu na otázku „Kdo jsem, odkud jsem přišel a kam jdu“. Závěr je jednoduchý. Přišli jsme z věčnosti a jdeme na věčnost. A k tomu stačí osvojit si svou bytost, sžít se s ní, rozumět jí znamená poznat se celý. Při početí ji obdržíme a naše duše ji s ní spojuje. Již v matčině těle naše mysl je formována matčiným chováním a prostředím, v kterém se nacházíme. Dále pak dochází k dalším a dalším formacím myšlení, které plně ovlivní naše vnímání svého života a rozhodnutí přicházejí jak na běžícím pásu. A naráz bác. Je tu stáří.

To není vůbec žádná pohroma. Příprava na vznešenou smrt, kterou tímto vyzdvihuji na úroveň nového života, je pro mě nejnádhernější období v životě. Pochopil jsem, že jsem tak malý, že nemohu rozkazovat ani sám sobě, ale tak velký, že mohu obejmout celý vesmír. Ano, vnímám stáří jako možnost splynout s onou „Boží energií“, která je všudypřítomná a zcela vědecky již prokázaná. A k tomu nám dopomáhá právě to naše zjemňování vnímání. Navíc to sebou přináší mnohá až nesčetná potěšení v porozumění si s celým okolím.

Každý máme svou životní cestu, své mezníky, a situace v kterých jsme se ocitly „nevědomky“, ale díky své cestě. Svým životem si vytváříme kvantovou molekulu DNA pro nový zrod. Nejedná se o „posmrtný život“. Jde o život po životě. A v našem stáří jde už o životě nad životem. Já jsem se našel ve všem. V kamenech, v rostlinách, v bílkovinách , ve zvířatech i v hmyzu. Jsme ze všeho a tudíž jsme ve všem. Vše je tu pro nás a my jsme tu pro ně. Fyzické tělo, které je mezi nebem a Zemí, je jen kukla, z které se má vylíhnout krásný motýl. No a jak to tak bývá, jsou dvě možnosti. Motýlci jsou noční a denní stvoření. Buď budeme tou múrou, potravou pro ptáky, nebo můžeme být na nebi ozdobou, obrazně řečeno.

O tom, že člověk má dvě těla, věděli již staří Indové v dochovaných písemnostech starších než Bible. Jejich kastovní systém ve společnosti a reinkarnace potvrzuje Bible ve svých algoritmech trochu „zohnutou“ češtinou. Mayský kalendář a Čínský jsou od sebe vzdáleny přes tisíc let a používají stejné algoritmy, jen v jiných početních soustavách. Naše přirozenost se odvíjí jen a pouze, jak dalece jsme ochotni naslouchat sami sobě a vnímat své skutečné potřeby.

Nemožné a možné je stejné jak ochota a neochota. Být vůči sobě ochotný je první krok. Znovu se narodit. Samotné stáří tento krok dělá za nás. Jsme děti a můžeme si hrát a poznávat. Já jsem „prochlastal“ celý život. Mé znovuzrození před více jak sedmi lety, mě dovedlo k trvalé abstinenci. Všichni kdo mě znali kroutili hlavami. Nějaký iracionální dotek. Ne ne. Byl to jen obyčejný návrat ke svým vlastním a mně blízkým hodnotám, které jsem v průběhu života opouštěl, a v tomto procesu to vlastně vypadalo tak, že se měním k „lepšímu“. Je mi smutno při ohlédnutí, ale vše muselo být, abych mohl být tím, čím jsem. Naše druhé tělo je pořád stejné, neměnná stálice na osobním nebi, v mém vesmíru. To je ONO, co nám vytváří svědomí. Rozdíl hodnot v činech a skutcích. Vrátit se ke své bytosti znamená nejen odpuštění, ale také, a to vnímám jako kolosální, začít žít duchovně.

Samo sebou, že bez duše to nelze. Ale také ona může být černá jak bota, že. Spojení mého malého já s mým přirozeným „velkým“ Já skrze svou duši, tož to je začátek až neskutečné harmonie života. Slovo neskutečné uvádím úmyslně. V podstatě jde o ryzí, skutečnou formu pravdy, která právě činí vše nemožné a neskutečné možným a skutečným. A stačí jen ochota. Poznal jsem jednu paní na své praxi v domově seniorů Luna v Havířově. Byla víc imobilní než mobilní a přitom byla vždy „nad věcí“. Vždy jsme si měli o čem povídat. Její vitalita mě připomínala mou osobní, ale mě bylo o 40 let méně. V loňském roce jsem o ní četl článek v havířovských Radničních listech, v kterém jí celý Havířov přál k jejímu stému výročí narození. Vnímám to tak, že stát se bytostí je jedinečný recept na dlouhověkost.

Na svých stránkách uvádím mimo jiné, cestu ke své duši ze sedmi kapitol a cestu ke své bytosti v pěti kapitolách. Předpoklad pro každého z nás je jen jeden. Žít v čisté pravdě, jednat v čisté pravdě, hledat ji a splynout s ní. Přijmout ji za svou milenku, milence. Doslova obcovat s ní a neskrývat vášeň. Být vlažný je jen pro začátek poznání. Být studený je samo sebou dovoleno. Neochota je vlastně příznakem ochoty jet, ale na tutovku. Protože prochází třemi etapami vývoje do zákonité ochoty. Nejsem ten, co lidi rozděluje, jsem ten, co hledá pravdy, aby je spojil a lidé tak k sobě mohli najít cestu.

http://abstinent.pageride.cz/evoluce-mysleni/projekt-zivot/ochota/

PS.: Nejsem vlastníkem žádného účtu u žádného peněžního ústavu. V mém případě jde jen o zapisování z poznatků své bytosti a osobního života. Proto uvádím jen jednoho autora Copyright Bůh. Já to nevymyslel, já se se jen vezu, a může se svést každý stopař.