Ve Vítkovicích

Ostrava a okolí

20.prosince 2017

Dům určený k demolici byl až za dvorkem, za dvěma domy. Docela dobře zašité místo. Byl prázdný. Jen v prvním patře bydlel jeden pár, muž a žena, nedefinovaného vztahu.

Jako první jsem zametl a vytřel. Byly tu tři matrace, takže pohodlí bylo zajištěno včetně přikrývek. Hlad mě donutil se podívat po okolí. K mému překvapení, o několik ulic dál, pěstovali lidé pod okny zeleninu. To je fajn, řekl jsem si, a na oběd jsme vařili zeleninovou polévku. Záhonky zeleniny se staly mým pravidelně navštěvovaným místem.

Hned přes cestu na opačnou stranu byla hospoda „U Roubíčka“. Měly tam kulečník a to se Otíkovy líbilo. Také zdroj obživy. Já to hrál jen tak aby se neřeklo, protože ani jsem to jinak neuměl, a Otík v cílové rovince uzavíral s přehledem zápas, aby nám výhra v banku neutekla. A zas bylo za co pít.

Přes cestu byla také čistírna prádla. Jednou jsem tam nesl bundu a hned jsem se seznámil s příjemnou paní. Chodili jsme spolu na procházky, ale můj život dobrodruha ji nezaujal.

Jedno u Roubíčka mě požádala jedna mladá paní, jestli si mohou k ní přisednout. Byla velmi hezká, řekl bych, že se ani do prostředí Vítkovic nehodila. Prostě mi tam nepasovala. Chvíli jsme si povídali o ničem a pak zcela otevřeně se mě zeptala, zda bych s ní nešel domů. Že koupí láhev vína a můžeme pokračovat v rozhovoru. Jó, to se ví, že jsem ihned souhlasil. Zaplatila v hospodě i moje piva a vedla si mě na konec ulice, kde byla večerka. Tam koupila víno a cigarety a já sledoval cestu k ní domů. Později jsem tuto cestu označil za únikovou.

Šlo to podle mých představ. Nevypili jsme ani půl láhve a … potřeboval něhu. Hovořila o svém příteli, který se jmenoval jako já. Nestěžovala si. Jen popisovala svůj život ve Vítkovicích, jak v rubrice „Dopisy pro Saly“. Bylo to poutavé, ale mě zajímala více postel a tak jsme se přibližovali, až jsme tam skončili. Bylo to nádherné. Byli jsem na sebe něžní oba dva. Ale představa, že ožralý můj jmenovec mě uvidí ve svém bytě, byla silně nepříjemná. Dali jsme si ještě jednu sklenku a já únikovou cestou jsem šel, odkud jsem přišel.

Po návratu „domů“ jsem líčil barvitě svůj nádherný zážitek. Dal jsem do toho vyprávění všechno a mnohem víc, než bylo, protože kluci poslouchaly s nefalšovaným zájmem. A to mě těšilo.

Nedaleko vedla Rudná ulice, výpadovka z Ostravy, a pod jejím mostem byl krám se smíšeným zbožím. Mělo to výhodu v době nepřízně počasí. Obchod a přístřešek pro konzumaci. Skvělé. Scházela se tu celá banda bezdomovců. Jednoho jsem znal. Jarda cestovatel. Proč cestovatel? Jezdil po republice a střídal azylové domy a noclehárny Armády spásy. Tam jsme se také seznámily. On měl vlastně přezdívku „Pacička“, protože měl ruku po úraze a v zápěstí ji nemohl zohnout.

Další místo, které stojí za zmínku, je Vítkovický hřbitov. Tam jsem chodil rád. Vždy s lahví kořalky a povídal si s mrtvou mladou paní u jejího zarostlého, opuštěného hrobu. Byl jsem tím už nápadný a tak mě oslovil hrobař. Od toho okamžiku jsme chlastali ve dvou. A já si vybíral parcelu pro svůj odpočinek na věčnosti a vybíral náhrobek a smlouval cenu. Zapůsobil jsem tak věrohodně, že jsem byl v kanceláři vítaný host. Nehledě na to, že tam byla hezká účetní a ráda pila s námi. Prostě veselý hřbitov.

Jak jsem tak navštěvoval různé obchody po Ostravě, tak jsem si jich pár vytipoval, kde to bylo bez problémů. Ale „propálených“ obchodů, tam kde mě chytly, přibývalo. I když je Ostrava velká, obchodů pro mou účelovou návštěvu ubývalo. A tak jsem začal jezdit do okolních přilehlých vesnic, kam jezdila MHD. Také jsem se musel starat o odbyt. Stalo se pravidlem, že dvě lahve jsem prodal a jednu jsem vzal pro sebe. S penězi jsem to měl nastavené tak, že ráno jsem musel mít „základ“. Aspoň na pečivo. Protože nemohu se ukazovat v jednom obchodě každý den a nic nekupovat.

Dokonce jsem jezdil vlakem do Frýdku Místku. Panečku, to byly žně. Prostě venkov, kde nic nemizí a nikdo nekrade. Tam jsem byl tak ofouklý, že jsem do jednoho obchodu chodil i čtyřikrát. Našel jsem si odbyt už přímo ve Frýdku. A cestou do Ostravy jsem už popíjel.

A přišli vánoce. Tak to jsem se začal starat o pár dnů dříve. Nakonec jsme měly pár flašek vodky a Láďa udělal z lihu, který jsem obstaral speciálně pro něj, „vařonku“. Krurňa, to se fajn pilo. To byla opice jak gorila. Ale to ráno. Honem do hospody na pivo. Co je to vařonka? To je místní pití. Zkramelizuje se krystalový cukr a to něj se přidává čistý líh. Je to hnědé jak rum, a chutná to báječně. Také na Havířovském jarmarku se podává a prodává do dnes.

Kouření? Ne vajgly jsme nesbírali. Tenkrát tabáky Taras Bulba nebo Nová směs, ve čtvrtkilovém balení, 250 g, stály dvacet korun. A balit cigarety do papírků jsme uměli všichni.

Jóó a na sousedy jsem zapomněl. To byl skvělý pár. Buď chlastaly nebo se hádaly. Jarda si pořád schovával peníze, ALE … jednou našla jeho skrýš. Normálně vlítla k nám a povídá, „Kluci jde se chlastat.“ Tak jsme šli do hospody opodál a za hřbitov. Páni to byla jízda. Jarda nás však našel, ale to už bylo jedno. Moc mu toho nezbylo. Ona byla také veselá. Jednou se rozhodla, že mu nasadí parohy a jako naschvál jsem byl po ruce jen já. Nu což, obětoval jsem se. Přece nemůže holka truchlit, že ji nikdo nechce.

Poznámka pod čarou


Co dodat. Toto mé bezdomovectví bylo správně načasované. V obchodech nebyly kamerové systémy. A normálních obchodů, malých sámošek bylo habaděj. Ty zlikvidovali jiní zloději. Hypermarkety.

 

TOPlist