DoporučujemeZaložit web nebo e-shop

Alkoholikem proti své vůli

Konstatování

    Víte, od doby, co jsem si uvědomil, že jsem alkoholik, jsem se omlouval (jak je uvedeno na těchto stránkách), že za to nemohu. Že prostě mám v těle dispozici k alkoholismu a ta se aktivovala až přerostla - dozrála v čistý alkoholismus. Ale jak se tak pohybuji mezi pijany, zjišťuji, že mnozí se do alkoholismu vážně propily sami. Tedy, když si řeknete budu alkoholikem - nic vám nestojí v cestě. A pokud po genetickém vyšetření zjistíte, že nemáte dispozici k alkoholismu, tak se vůbec neradujte. (Osobní názor podložený skutečnostmi) Já sám se domnívám, že jsem alkoholikem proti své vůli.

    MUDr. Jaroslav Skála (Mimo jiné zakladatel první alkoholické záchytné stanice) tvrdí, že od chvíle: „kdy člověk hledá v alkoholickém nápoji zdroj euforie, tj. příjemnou změnu nálady, obveselení úlevu, odstranění potíží a duševního napětí, zapomnění ap., začíná kratší, delší čí dlouhá cesta, během níž se z nevinného pijáka může vyvinout a někdy se skutečně vyvíjí těžký, často i tragicky končící člověk závislý na alkoholu“. Jde tedy o zlomovou fázi,... a o tom budu psát na této stránce. Omlouvám se všem žijícím svědkům, kteří se zde mohou poznat, ale slibuji, že nebudu v detajlech konkrétní. Nejde mi o jejich vinu či nevinu, jde o to Varovat ostatní, kteří si tykají s alkoholem a pořád tvrdí, že to mají pod kontrolou. Jednou jsem šel spát a ráno jsem byl alkoholikem. A vzhledem k tomu, že jsem si dovedl všechno zdůvodnit, tak jsem žádnou změnu nevnímal. Až si toho všimlo mé okolí .... skončila "sranda".

Uvedu několik základních bodů, které jsem musel zvládnout. Na stránce Jak se stát alkoholikem uvádím čtyři základní stádia, kterými jsem musel projít. Ten nejzrádnější je právě přechod z pijana na alkoholika, ale jak posoudíte sami, vše stojí za zmínku. Taky musím zmínit vztahy, protože ty na pozadí vlastně vždy hrají tu nejdůležitější úlohu. Takže hned na úvod uvádím, že alkohol v mém životě měl své místo hned v prvním zaměstnání. Tam jsem si oblíbil fernet po šichtě. V druhém zaměstnání to byla francouzská vína ... a pak jsem poznal první manželku.

Umění pít

  • Vyrůstal jsem v době a prostředí, kdy každý chlap musel umět pít. Kdo neuměl, byl k smíchu. A tak jsem se to učil. Měl jsem výborného učitele a já jsem proti tomu učení vůbec nic nenamítal. Vlastně mi to lichotilo. Bylo mi 20 let a ten člověk byl můj vzor.
  •  Pil jsem a ním tak dlouho, dokud mi nebylo špatně. Pak jsem se vyzvracel a místo spaní se šlo pokračovat. A to se opakovalo tak dlouho, dokud bylo co pít.
  • Ráno na spravení jsem se naučil spravovat pivem nebo tím, čím jsem se pokazil. Žádné mléko, polévky ... aspirin, NE. Hned natrvdo se do toho opřít a uvolnit všechny svaly. Věříte mi, že to bylo náročné, ale mě to nevadilo. Cítil jsem jak rostu v chlapa a to že sklízím zasloužený obdiv, mě posouvalo stále blíž a blíž k alkoholu.
  • Samo sebou, že jsem si to musel vyzkoušet i v hospodě s kamarády. Ti koukali. Začal jsem tím být známý, a když jsem se rozpil, tak jsem měl radost z toho, jak ostatní odpadají.
  • Závěrečné zkoušky z chlastání jsem skládal na slovenské svatbě. Borovička a pivo teklo proudem. Vždy jsem se tajně vyzvracel a šel pokračovat. Vydržel jsem s těmi slovenskými spiťarami celou noc a na zpáteční cestě jsem měl pocit dobře vykonané práce.
  • Obávám se, že v tomto období jsem se vypracoval na super konzumenta. Mělo to z počátku jednu výhodu. Nechodil jsem domů vožralý. Prostě měl jsem výdrž a zatím jsem věděl, kdy skončit. Většinou jsem od pití odcházel s posledními, nebo když to šlo, tak úplně poslední.
  • Vztahy v rodině byly dobré. Narodili se mi v této době tři děti a i oni věděli od mala, že každá naše společná akce měla průvodce – pivo ... atd. Můj učitel jezdil často k nám, a tak jsem mu rád dokazoval, že jsem z jeho lekcí nic nezapomněl a vždy jsem se na něj těšil. To si dáme zase do nosu.

Umět přestat

  • Návštěvy hospody patří k normálnímu zvyku normálního chlapa po cestě domů z práce. Takže vše bylo v pořádku. Moje žena byla děvčátko z kolonie (to byla taková havířská písnička) a tak jsem byl rád, že má porozumění.
  • Manželka byla šest let na mateřské a mezi tím si doplnila pedagogické vzdělání. Stíhal jsem všechno. Její školu, svou práci, děti a samo sebou všudy přítomný chlast. Alkohol byl v naší domácnosti vítaným hostem. Nikdy ale do rána nevydržel.
  • Koupili jsme si auto a tak vlastně nutnost přestat pít, když zítra jedu, byla automatika a vůbec jsem si nevšiml, že posouvám hladinu zbytkového alkoholu pomalu nahoru.
  • Ten můj učitel v pití byl nejlepší. Že jezdí autem, když si vypije, věděli všichni. Že se to budu učit i já, to mě ve snu nenapadlo. Ale proč ne. Člověk musí umět všechno, říkal jsem si a zábrany šly stranou. Takže když jsem byl rozpitý a došlo pití, nebyl problém sednout do auta a “skočit” pro další láhev.
  • Pak manželka nastoupila do práce a zase jsem všechno zvládal. Pomáhal jsem jí v práci stejně horlivě jako se školou, protože odměnu jsem si vybíral v naturáliích. (V chlastu) Nevšiml jsem si, že z její strany je to nějaký obchod. Vnímal jsem to pouze jen jako vzájemné porozumění.
  • Po práci se to sem tam v hospodě zvrtlo a pokračovali jsme ve sklípku a nejednou jsem šel z vinárny rovnou do práce. Samozřejmě jsem měl občas výjezd s kamarádama na dva, tři dny, a to manželka také tolerovala. Navíc byly pravidlem pátky, hrávali jsme karty celou noc ... vždy se pilo. V sobotu ráno, po návratu domu, jsem vzal tašku a šel nakupovat. Netušil jsem, že svoje ústupky si manželka jednou bude chtít vybrat.

To musím zvládnout

  • A pak to přišlo. Po šesti letech manželství, mi žena oznámila, že má svého koníčka (milence). Byl štědrý večer, děti spaly vedle v ložnici, a já jsem po té zprávě koukal z okna a schopil jsem se jen na: „Tak jo, já si počkám, až poznáš, že toho, koho máš ráda, máš doma.“
  • Ten „koníček“ byl ženatý a tak jsem mu přistavoval auto na různá místa, aby si s manželkou mohli vyjet mimo město. Děti mu říkaly strejdo a aby to bylo vše v pořádku, seznámil jsem se sním.
  • Domníval jsem se, že situaci zvládnu a tak jsem si ani nevšiml, že se u dětí začínáme střídat. Buď byla ona se svým venku a já u dětí, nebo já v hospodě a ona u dětí. Oba doma jsme si už skoro neměli co říct. Pouze jsme plánovali směny u dětí … Hospoda mi vyhovovala a tak jsem byl zase King, že jsem si mohl dělat, co chci.
  • Uplynulo pár let a ejhle. Milenec si našel mladší. Byl jsem šťastný. Ale jen chvíli. Jednou jsem zapomněl doma něco do práce a tak jsem musel pro to domů. Chyba. V předsíni byly devítky boty a manželka vyběhla jen tak polehku z ložnice. Do práce jsem se nevrátil a šel rovnou do hospody.
  • I tuto situaci jsem hleděl nějak vyřešit. Na manželčino doporučení jsem si našel milenku. Nějak to fungovalo. Ale děti začaly trpět dvojí výchovou. Já jsem je vedl jinak než moje žena a tak bylo u nás často zle. Do toho přicházely častěji a častěji moje alkoholické výpadky.
  • Každý den před nástupem do práce jsem musel do bufetu na pivo a panáka…. A tady se domnívám, že nastal ten bod zlomu, kdy jsem se z pijana vypracoval na alkoholika. Všimli si toho i v práci a tak jsem šel na léčení. Rok jsem bral antabus, takže jsem nemohl pít, avšak ani tato skutečnost mi ženu nevrátila. Začal jsem zase chlastat a tak mě konečně vyhodili z práce …
  • To by nebylo to nejhorší. Práci jsem měl zajištěnou už hned po průšvihu. Ale jednou tak večer, zase došlo na lámání chleba s manželkou. A v tomto rozpoložení, do kterého jsem ji dostal, ze sebe vychrlila: „Nikdy jsem tě nemilovala, svatbu zplichtila máma a táta řekl, že doma je už málo místa … prostě, aby vypadla.“ Došlo mi, že svatba byla neplánovaná, protože jsem si ji musel brát, byla prý těhotná. Na svatební hostině mě oznámila, že to dostala, takže svatební noc jsem strávil s medvídkem …. Došlo mi, koho milovala a proč si vzala mě – prý dobrá partie.
  • Rozvod. Tím jsem manželce vyhrožoval přes 10 let. Byla si tak jistá mou láskou k dětem, že mi nevěřila. Nepomohlo ani to, že jsem ji už měl v šuplíku. A tak jsem ji jednou odnesl na podatelnu a bylo vymalováno. Po třinácti letech to nemá cenu, říkali mi … Sedl jsem do auta a jel. Sebou jsem si vzal jen oblečení a vědomí, že jsem alkoholik a hodlám se porvat s celým světem.

Jsem alkoholik

  • Na první stání nás nerozvedli a i když jsem už bydlel u rodičům. Našel jsem si novou práci. Volná pracovní doba byl můj sen a hospoda hned za rohem. Děti jsem brával na jeden víkend v měsíci. To byla domluva a soud tedy nijak tuto otázku neřešil. Na druhé stání nás už rozvedly, protože jsme rok žili odděleně. Mezi tím jsem jí navrhoval, že se můžeme odstěhovat a najít si novou práci a začít znovu … nechtěla o stěhování ani slyšet.
  • Byl jsem zvyklý na „tahy“ a ty, moje rodiče, neuznávaly. Takže jsem se vymlouval na známosti a tak různě. Co bylo fajn, doma u rodičů se pít mohlo. A pilo. Pak přišla privatizace a odstupné na půl roku. Se spolupracovníky jsme založili konsorcium na jednu zakázku, která byla obrovská a trvala několik let. Práce, ale také peněz bylo dost.
  • Stíhal jsem všechno. Chlastat, oženit se, zadávat a přebírat práci, kompletovat a programovat a …. přijít i o děti. Jednou mi řekly: Tatínku, my tě už nechceme vidět. My se tě nebojíme. Místo toho, abych to dal k soudu, že mi bývalá žena nechce dávat děti, tak jsem jen telefonoval a čekal, kdy už budu moci si pro ně zajet.
  • Ale jak se tak stupňoval stres, tak se to se mnou provalilo. Při zavádění projektu jsem potřeboval větší přísun. Musel jsem si zajít do hospody. Naštěstí to kluci řešili se mnou diplomatiky a to díky jen tomu, že Martin měl otce alkoholika a tak hned věděl, kolik udeřilo. Odvezli mě do vedlejšího města, kde jsem mohl pít až do večera. Večer na hotelu jsme se domluvili, co dál.
  • S druhou ženou jsem se rozved, předali jsme projekt a ukončili konsorcium. Díky svému dobrému jménu, jako odborníka, jsem přes známosti sháněl další zakázky. Ale byl jsem si už vědom toho, že jsem alkoholik a musím pít tajně, aby to nikdo nepoznal. Šlo to nějaký čas.
Pak mě to přestalo všechno bavit a tak jsem utekl, doslova utekl od rodičů na ulici. Přestalo mě bavit si hrát na slušného občana a nechat se pořád krmit iluzí, že děti až vyrostou, tak to pochopí. Neměl jsem nic a když nic tak nic. A tak jsem šel jako do práce a už jsem se nevrátil. Možná by rodiče měly pravdu, kdybych nebyl alkoholik. Ale to už je jiný příběh.

Zamyšlení

Pít se nemusí umět

    Alkohol byl, je a bude pořád všude a lehce k dostání. Je pouze a pouze jen na nás, do jaké míry ho budeme používat ke zpříjemnění nálady, obveselení sebe a okolí, úlevu od bolestí …

    Je však mylné se domnívat, že s ním odstraníme životní potíže, nebo duševního napětí a zapomeneme na nepříjemnosti. Tak tady to funguje přesně obráceně. Potíže přibývají, napětí roste a zapomnění je až k zbláznění, protože na to, co vás trápí, myslíte stále víc a více. Pokračovat další den začíná být už tragické. Za několik dní z vás bude troska a vysloužíte si akorát lítost okolí (v lepším případě). Ale také si vypracujete v podvědomí reflex, že druhý den jste se spravil tím, čím jste se pokazil.

    Umět pít nemusí nikdo. Prostě pít se dá třeba tolik, kolik vydržím A dál nic. Stejně je mi špatně a tak příště budu pít míň a problém s alkoholem nebude žádný. Jestli se pohybujete v kolektivu nebo společnosti nebo jedince, kterému jste pro smích, že málo vydržíte, pak je nutné začít s nimi mluvit vážně, že v této oblasti nehodláte vynikat, nebo radikálně udělat změnu. Vyhledat jiné přátele.

    Jak budete mít pocit, že díky alkoholu něco perfektně funguje, že vám prostě pomáhá, tak vás musím zklamat. Toto je příznak každé drogy v první fázi. Mnozí umělci si na drogy zvykli právě proto, že jim ze začátku pomáhaly. Pozor na to. Vyzkoušejte si nějaký náročný úkol bez alkoholu a uvidíte, že pokrok je ve vás a ne v alkoholu.

    Za mlada jsem si dával raději dražší pití a tím pádem pouze jednou za čas. Pokud začnete s levným pitím, aby ho bylo více, to stojí už za přemýšlení, že není vše v pořádku. V pořádku už není ani to, že začnete míchat nápoje. Podvědomí moc dobře ví, že takto se rychleji opijete a všechny řeči jsou jen výmluvy. Tělo se už těší na ten stav mimo realitu …. Vypracujete si tím psychickou závislost,

Umět přestat pít včas a ne až zítra

    Tolerance k pití je možná pouze v pití s „Mírou“. Tak jsem pil já. Takže doporučuji malé „em“. Pokud ve svém blízkém okolí vám to někdo toleruje, věřte, že to není navždy a nebo, má k tomu racionální důvody. V žádném případě v tom nehledejte lásku. Samozřejmě, že jsou výjimky. Já říkám, že láska má milión podob.

    Maminka s tatínkem začali pít až v důchodu a nepřestali a nepřestali dokud neumřeli. Omlouvám se, ale zkrátili si život o hodně let. Vzájemná tolerance je snad to nejhorší, co vás může v životě potkat. Znám spoustu i mladých hezkých lidí, kteří propagují, že ve dvou se to lépe pije, ale ne „žije“.

    Pokud se dostanete do nějakého problému, nebo jste před něj postaven, radikálně přestaňte pít. A nebo vůbec nezačínejte. Vaše podvědomí si zvykne na to, že s tím alkoholem se všechno zvládá lépe a tak nic nebudete řešit, jen upevňovat svou psychickou závislost, která vám přeroste přes hlavu.

    Pokud nepijete a nedaří se vám problém řešit, je lepší použít radikální řez v zájmu dalších dobrých vztahů, než v pití zapomínat na to, jaký to vlastně je ten dobrý vztah.

    Poradce u piva dnes vidím s úsměvem. Prosím, stačilo mi si uvědomit, jak jsem fantazíroval při pivě. Kruňa já jsem všem dovedl poradit (naštěstí mé rady nikdo nevyzkoušel) aji spoustu rad jsem dostal. Ale nikdo mi neřekl, Zdendo teď nepij. Vožerem se až to vyřešíš… A chlastem nic nevyřešíš, jsem slyšel i v hospodě mockrát. Je to svatá pravda. Moje beznaděj už tenkrát potřebovala odborníka na duši, ne na chlast.

Jsem alkoholik je vážné zjištění

    Snažit se svou náklonnost k alkoholu tutlat a pevně věřit, že pít můžu a nic se nestane, je něco, jako stavění vzdušných zámků. Chtít si dokázat, že můžu žít jako ostatní a prostě alkohol jen tak konzumovat, vždyť je to společenská nutnost, je silně naivní a lživá. Za tu dobu pití jsem se naučil všem lhát a nalhávat si sám sobě. Takže jsem si neuvědomil, že mé rozhodnutí bylo jen ze setrvačnosti a psychické závislosti, která si svou láskou k pití klestila cestu v mém životě.

    Chtít něco dokázat velkého, i když piju, byl nápad kolosální. Naštěstí jsem hodně jezdil a vozil lidi, takže pití jsem omezil. Ale když jsem jel sám, tak jsem na štrece z Havířova do Trutnova měl minimálně čtyři zastávky, kde jsem lupnul vždy jedno pivo. Hned se jelo lépe. Hrůza co? Když jsem vezl lidi, jak jsem nikde nestavil. Vždy jsem měl pivo v ledničce. Tam i doma.

    Moje druhá svatba byla vlastně protest. Maminka mi podala inzerát, který jsem před ní napsal a ze čtyř jsem si teda jednu vybral. Prý ať nejsem sám. Formulář se žádostí o sňatek jsem dostal k podepsání, když jsem měl tak trojku v žíle. Akorát jsem řekl, jak jsem již psal: Já platím svatbu, ty rozvod“. Liboval jsem si, už nebydlím u rodičů … ale.

    V tom přišla další facka, která z které jsem neměl šanci vystřízlivět. Moje druhá žena moje děti neměla ráda a to dítě pozná. I já. Když jsem je vezl domů, sliboval jsem, že se s ní rozvedu a budu žít jen pro ně…. Když jsem jel zase za měsíc pro ně, dali mi najevo, že jsem se rozhodl pozdě. Dnes vím, že měly pravdu. Tenkrát jsem to vůbec nechápal.

    Teď už je úplně jasné, že když jsem u prvního velkého problému neodložil alkohol, tak teď už to prostě nešlo. Čím déle jsem čekal na kladnou odpověď v telefonu, že jo, že si mohu pro ně přijet, tím více jsem propadal do pevného sevření alkoholu. Tento pastav nemohl skončit jinak než debaklem. A tím moje fyzická závislost na alkoholu byla patentována.

    Nevěřím tomu, že teprve až tímto debaklem se ze mě stal alkoholik. Ta proměna, podle mě, nastala už v okamžiku, kdy jsem přestal brát antabus a skutečně s radostí, jsem se vrhl na chlast. Tady jsem se osobně (sám sebe) pasoval na alkoholika.

    Skutečnost, že díky práci v Trutnově jsem měl větší zodpovědnost a více práce, oddalovala čas mého velkého pádu.  Že jsem přišel o děti a s tím spojená sebelítost, která byla již ve mně zakořeněna, to vše byl jen urychlovač, kterého jsem jako stará chlastpumpa řádně využíval. „Však co, mám vážné problémy, tak můžu chlastat.“

 


Poznámka pod čarou


Jak to tak po sobě čtu, dochází mi, že jsem tak nějak citově strádal. Proto jsem měnil temperamenty tak, že z každého jsem přivlastňoval jen to, co mi pasovalo. Navíc v bolesti jsem Introvert, v radosti Extrovert. Což ještě navíc všechno umocňuje. Prostě si uvědomuji, že i když jsme každý zvlášť jinačí, v lásce k alkoholu prostě můžeme být, čím chceme – tedy stejní. A tak hrozba přeměny pijana v alkoholika je tu pro každého. Ano Jo, jsem o tom přesvědčen.