Cesta do kriminálu

Tři postele nad sebou, vlevo i vpravo. Mezi nimi úzká ulička. Nahoře malilinkaté sklepní zamřížované okénko. Vlevo u dveří díra v podlaze a kolem kruh se dvěma označenýma šlapkami, kam si má člověk stoupnout. Vpravo umyvadýlko se studenou vodou a malý stoleček se dvěma židlemi.

Toď vše. Pět lidí na osm metrů čtverečních. Já byl šestý. Tak tady budu trávit svá hezká léta. Toto pomyšlení bylo silně skličující. Jeden z ležících ukázal rukou nahoru, když viděl, že stojím jak solný sloup u dveří, které bachař zabouch, v teplákách a obtěžkán výstrojí. Koukl jsem se ke stropu na třetí volné bidlo a byl jsem tam, co by dup. Bezpečné místo, mám přehled a tak v té svojí bídě jsem si ustlal.

Ještě než jsem si lehl, začal křížový výslech. K mému překvapení odpovídali aji na mé otázky. A tak z toho byla i bouřlivá debata. Dozvěděl jsem se, že jeden je vrah, dva zabásly za „elpaso“, to jsem dlouho nevěděl, co je, a zbytek jako já. Výtržnosti, krádeže a podvody. Elpaso = loupežné přepadení.

Nijak mi nepřišlo, že bych měl být smutný, jen večer jsem nemohl usnout. Vrahoun již chrápal a já se přistihl, že často se nakláním a kontroluji, co dělá. Blbost. Vraždil venku, co by vraždil tady. Nakonec se z něho vyklubal docela vtyčený blbec jako já. Všichni jsme byli nějak ťápnutý.

Bylo tam zvykem si půjčit od Bachaře člověče nezlob se a hrát celou noc. Zapojil jsem se do toho derby a byl to doopravdy silný relaxační zážitek. Bylo mi fajn. Obzvláště s vědomím, že toto je jen přestupná díra a že jen čekám na „rozdělovnu“ až rozhodnou, do kterého kriminálu mě dovezou. Se zájmem jsem poslouchal povídání o různých kriminálech, kde je nejlíp. Jeden si dokonce psal žádost o přemístění do jeho „zaslíbeného“ kriminálu.

Jo, kola se točí. Stal jsem se součástí tohoto soustrojí. Tenkrát jsem poprvé kouřil trávu z matrací, prý je mořská. To byla síla! Silnější než bukové listí, které jsem kouřil později na rybízové plantáži jako bezdomovec v Praze.

 

Převezli mě z „Krajzáku“ v Ostravě do Heřmanic. Velká místnost, čtyři bydla, tak se říká dvěma postelím nad sebou, velký stůl uprostřed, čtyři židle u stolu a čtyři u postelí, velké zamřížované okno, které se dalo otvírat. I normální umývadlo tu bylo. Při obhlídce jsem zjistil, že WC má 4 záchody a 4 pisoáry a umývárka 4 sprchové kouty a 4 umývadla. Skvělé. Byl můj první pocit po poznání Krajzáku.

Když jsem se vybaloval, přišel “uvítací výbor“. Velcí kámoši mi udělali inventuru, co by se dalo zpeněžit nebo sníst. Byla švanda. Zjistili, že nic nemám a když odcházeli tak jsem si neodpustil „Přijďte zas na pokec“. Později jsem pochopil, že fakt bude s nimi sranda. Spolubydlící mě před nimi varovali.

Sedím si na WC a spokojeně tlačím, pak pár kroků a, studená sprcha. Jo, vylil mi někdo na hlavu kýbl vody. Ani nemuseli utíkat. Byl jsem v šoku, že jsem ani nevykřikl. Po návratu na cimru (pokoj) jsem sklidil huronský smích. Smál jsem se taky. Převlíkl jsem se do suchého a šel vytřít záchod. Z amerických filmů jsem věděl, že přivítání na WC nebo ve sprše bývají různá. Ale toho jsem byl svědkem až v céčku v Příbrami. Tady bylo béčko, a tak mírnější mravy. Navíc mě eskorta přivezla s medvědem, a vězňové to viděli. To byl signál, bacha na něj. Medvěd jsou pouta na rukou i nohou spojená k pásu na břichu.

 

Je pravdou, že výtržnictví byla moje specialita k předvádění, ale násilí jsem použil pouze jednou. Když pán z Nového Jičína, kterému jsem dlužil pitomé tři tisíce, podal na mě žalobu, a tím mi proměnil podmínku v trest natvrdo. Nezbil jsem ho, jen jsem mu rozmlátil bar a vyhnal hosty. Teda polovina odešla sama při mém řádění a ta druhá polovina mě nezajímala. Byla tam i jeho žena. Na otázku, zda dostali tři tisíce poštou, odpověděla ano a zavolala policii. Tak asi proto ten Medvěd. Jo a před příchodem policie jsem mu stačil ještě rozbít zrcadlo za regálem se skleničkami v baru. Nic se vlastně nestalo. V mém životě alkoholika to bylo víc jak sedm let neštěstí. Muka jsem zažíval nejvíce, když jsem se propil tak moc, že jsem už nemohl pořádně se pohybovat a pít. Ten třes byl tak silný, ale o tom jsem už psal.

Život běžel dál. Otravové dali pokoj, když zjistili, že balíčky nedostávám. Kouření jsem mi dohodil barákový, který mi svěřil úklid WC za dva balíčky Nové směsi a papírky, jinak to prý nikdo dělat nechce. Seznámil jsem se s vychovatelem, knihovnou, i návštěvní místností. Přišel obhájce. Typicky oddělené plexisklem. Já ne. My jsme seděli stranou u jednoho stolu. Už nevím, co obhajoval, ale později mi došlo, že díky němu jsem poznal, co to je dálková eskorta. Už jsem byl zabydlený, když jsem dostal papír do skladu, s kterým mám jít ráno odevzdat všechny věci a nastoupit do dálkové eskorty.

 

Byl jsem v šoku. Tady toto nebyla to příjemná léčba šokem, i když nakonec to dobře dopadlo. Bylo to utrpení. Kouzlo dálkové eskorty spočívá v tom, že vás nejprve vezou na rozdělovnu (tenkrát to bylo v Brně), a hází vás co sklepních cel podle místa určení. Tak jsem tam trčel pár hodin, než přivezli všechny, co jeli tím směrem. Já jel do Jiřic, ale byly tam ještě dva tábory, které si nepamatuji a ty jsme měli po cestě. Jiřice jsou prý pionýrský tábor, tak jsem byl v klidu. Ale že je to až za Prahou, to jsem nevěděl.

Cesta byla úmorná víc než čekání ve sklepě. Tam jsem mohl pokecat a zbaštit balíček na cestu. Sebou jsem měl pití v igelitce a klepeta již jen na rukou. Oknem ven nebylo co vidět, byla zaplechovaná. Tomu autobusu se říká ponorka. Ještě navíc čekání v jednotlivých lágrech, táborech, než si převezmou vězně.

 

Vysvobození bylo po celodenním cestování výstup z autobusu v Jiřicích. Hodně trávy, dvoupatrový dům obehnaný koridorem se dvěma ploty. Za domem plácek k relaxaci na sluníčku. Dost dobrý, říkal jsem si. A bylo. Že tu ztvrdnu tři roky, to jsem tenkrát nevěděl.

Šoupli mě na přijímač, že prý než si nás vychovatelé rozdělí mezi sebe. Už tam jsem si udělal nepřítele, který byl víc zoufalý ze mě než já z něho. Drželo ho to dlouho. Ale o tom později. Kvůli čemu? Byl budíček, tak jsem rozsvítil a on zhasl, že chce spát. Já rozsvítil, on zhasl. A tak se to opakovalo za přítomnosti víc a víc zvýšeného hlasu než přišel vychovatel. Zůstalo rozsvíceno a já měl vychovatele.

Tentýž den jsem šel k němu na patro. Po úvodním seznámení mě zavedl na pokoj. Bytovka. Normální bytovka. Byl jsem jak u Jiříkova vidění. Dvojpokoják. Jedna místnost pro čtyři a druhá pro dva. Žádná bidla. Normální postele. Čtyři lidi ve velké místnosti se záclonami. Květinky.

Tak teda jsem si to ani v duchu nepředstavoval. Konec dobrý, všechno dobrý. Už nevím, co se mi první noc zdálo, ale vím, že se mi tam spávalo dobře. Lépe než ve Vítkovicích v domě na demolici. Basa jak vínčo.

Poznámka pod čarou


Když čtu tyto stránky, uvědomuji si, jak je život zajímavý. Vážně záleží na přístupu. Nevím proč, ale já jsem si vše prožíval tak nějak po svojemu. To že mě to posouvá někam, to člověk netuší. Pořád se někam posouváme. Já až k Bohu.
Dopsal jsem první část sjednocení výsledků vědy s vírou, jak je popsána v Bibli. Cítím se Božsky, když mohu psát to, co On mi diktuje. http://abstinent.pageride.cz/sjednoceni/

 

 

TOPlist