Komplex méněcennosti

Komplex méněcennosti.

Úvod

Nejméně 95 procent lidí trpí pocity méněcennosti a pro miliony lidí jsou tyto pocity vážnou překážkou v dosažení úspěchu a štěstí. V jistém smyslu je každý člověk na zeměkouli méně schopný než někdo jiný.

            Bůh nestvořil "normalizovaného" člověka a neřekl "tohle je on". Stvořil všechny lidi jedinečnými, stejně jako stvořil každou sněhovou vločku jedinečnou.
            "Komplex méněcenností" lze vyrobit na objednávku v psychologické laboratoři. Nemusíte udělat víc než stanovit "normu" a přesvědčit pokusný subjekt, že se jí nevyrovná.
            Psychiatr Norton L. Williams řekl nedávno na jedné lékařské konferenci, že pocity úzkosti a nejistoty vyplývají z nedostatečného "sebeuvědomění" a že vnitřní jistotu můžeme nalézt, když "v sobě najdeme individualitu a jedinečnost odpovídající myšlence, že jsme stvořeni podle obrazu Božího". Řekl také, že sebeuvědomění dosáhneme tím, "že věříme ve vlastní jedinečnost, hluboce chápeme všechny lidi a věci a konstruktivně ovlivňujeme druhé prostřednictvím své vlastní osobnosti".

Zdroj: Maxwell Maltz - Psychokybernetika, nakladatelství Pragma

            Švýcarský filozof Paul Häberlin zdůraznil, že kritické hodnocení sebe sama se může stát komplexem až tehdy, když člověka přestane motivovat a naopak ochromí jeho schopnosti, když se příliš zabývá svými selháními, zveličuje je a vzdá se úsilí, aby je překonal. Místo toho je navenek zakrývá a kompenzuje například arogancí, sekýrováním svého okolí nebo tím, že se obklopuje luxusem a statusovými symboly. Může také vést k závislosti na alkoholu a drogách a často se projevuje nápadným střídáním skleslých nálad a naopak velikášských plánů.

Zdroj Wiikidata

 Jak jsem se dostal ke svému komplexu

            Tak jako většina dospělých jedinců, v dětství. Ve třech letech jsem začal nosit brýle. Psal se rok 1958. U nás v dědině Nový Malín u Šumperka jsem byl jediný „brejlovec“. Já jsem byl obyčejný kluk a rychle jsem se s tímto stavem vyrovnal po svém. Maminka na tom byla hůře. Vrozená silná krátkozrakost s ní otřásala obavami, že buď přestanu vidět (hrozilo odchlýpení sítnice), nebo si vypíchnu oko rozbitými brejlemi. Takže následovala řada omezení, dlouhý seznam, toho co nesmím.
            Ve škole maminka vyškolila i učitele a tak, vzhledem k tomu, že všechny zákazy jsem bral na lehkou váhu, následovaly poznámky … Měl jsem omezení i v tělocviku, na výlety mě maminka nepouštěla vůbec, Jinými slovy, pořád jen s maminkou za ručičku. Naučil jsem se dobře lhát. Věděl jsem moc dobře, co nesmím a tak na otázku, co jsme venku dělaly jsem dovedl dobře vymýšlet. Ve vymýšlení jsem se pořád zlepšoval. Je pravdou, že sem tam to prasklo, a nejen brýle … to byl mazec. Ve škole mí říkali „špekáček“.
            Chtěl jsem jít na uměleckou průmyslovku do Přerova, pak na lesnické učiliště do Bruntálu, i matematická střední škola v Ostravě byla příliš daleko... nakonec jsem to vzdal a maminka si mě šoupla na ekonomku, kterou jsem měl deset minut od domova. Život pokračoval dál. Jako kompenzaci jsem dostal olejové barvy Mánes, paletu a stojan. To bylo vynikající. K tomu jsem začal psát básně, také od 16ti let.
            Maminka mi pořád vyčítala, že nemám žádnou hrdost, a když jsem se porval, tak doma mě čekal další výprask. Mámě jsem se rychle přestal svěřovat. Udělal jsem to jednou a pak to bylo použito vše proti mně. Zkusil jsem to u táty a dopadlo to stejně. Pořád to samé. Musím pamatovat, že nemůžu všechno, co ostatní. Stejně jsem to dělal, ale pomalu jsem ubíral a přizpůsoboval se. Vůbec jsem si nevšiml, že maminka za mě všechno vyřeší. Že nesmím bez jejího požehnání vůbec nic.
            Oženit se a osamostatnit se, byl můj cíl. Chodil jsem tancovat každý pátek do kavárny Kosmos a věřím, že jsem byl dobrý společník. Když jsem některé z vyvolených navrhl něco víc jak přátelství, byl jsem odmítnut s tím, že jsem vynikající kámoš a nebudeme to měnit. Za dva roky „štvanice“ jsem vyzkoušel všechno možné.  Pokud jsem domů přivedl nějakou dívku, která mě chtěla, tak byla prostě pro mě nevhodná.  A tak jsem si svou první ženu musel vyloženě prosadit, a byl jsem i rád, že tu svatbu na mě navlékli. Vůbec jsem nepřemýšlel o maminčiných výhradách, hlavně honem pryč z domu...
            To, že nejsem připravený pro život, jsem viděl v mých jednadvaceti jako holý nesmysl. Brácha to zvládl, proč ne já. A pokračování ? - Již znáte. Alkoholikem proti své vůli.

Proč o tom píši

            Již na domečku jsem měl obavy z recidivy, protože sám ji připouštím na 99 % u každého alkoholika a toto je už velký důvod k obavám. Takže čím více budu mít možností sebereflexe s výrazným varováním POZOR, toto je ta situace, kterou jsi řešil pitím, tím lépe.
            Na stopu mě přivedla paní Kája Gešková, která změnila život sama sobě a v současné době mění život i ostatním. Zaujala mě metoda One Brain – nejen v oblasti kineziologie, ale hlavně proto že: „Pomocí metody ONE BRAIN je možné se při plném vědomí vrátit k nepříjemnému prožitku, zpracovat emoce, změnit své vnitřní nastavení, prožít zážitek v představě znovu s vytouženými pocity a tím získat novou volbu, jak se s podobným zážitkem vyrovnat příště. “
            A tak jsem tedy učinil. Zpětně se vracím k tomu, že jsem pořád chtěl něco dokazovat svému okolí. Jsem dobrý. Můžu chlastat, mám na to. Mindráky jsou pro slabší jedince. V práci jsem patřil mezi nejlepší …Tvářil jsem se jako silný jedinec a přičítal jsem tuto vlastnost svému cholerickému temperamentu, a přitom to byl podvědomě zabudovaný komplex méněcennosti, který mě hnal pořád do všeho, v čem jsem mohl vyniknout. Pouze jsem jen dokazoval ostatním, že na to mám. 
           Dnes už vím, že mi stačí zachovat si svou individualitu. A když mám nějaký cíl, tak nic nikomu nedokazuji. Dělám vše pro svou spokojenost a spokojenost svého okolí. A to je velký rozdíl.

              Pro lepší vysvětlení doporučuji si nechat zaslat z http://www.facilitace.com/

e-Book NEKONEČNO MOŽNOSTÍ ONE BRAIN -- Inspirativní příběhy klientů kineziologické poradny

            A tak dávám za pravdu panu Paulu Häberlinovi, ano, komplex méněcennosti řešený popíjením až chlastáním vede jednoznačně k závislosti na alkoholu.
            A na straně druhé. Pan  Norton L. Williams ukazuje cestu, jak z toho ven. Víte, není jednoduché si přiznat, že trpím komplexem, ale i bez tohoto přiznání, mohu hlídat vlastní nastavení a žít normálně. Nedávno jsem napsal báseň o tom, že neumím žít normálně a kdosi se mě zeptal – a co to je normálně. Neuměl jsem na to odpovědět a tak si dovolím opět citovat Káju Greškovou: „Cílem spokojeného života je zvládat každodenní události bez přehnaných emocí s integrovaným mozkem a s naší vědomou VOLBOU.
            Ono se to dobře řekne a ve skutečnosti ? Recidivě mohu zabránit i tím, že povedu klidný, pomalý, uvážlivý a rozvážný život, kterému nic nebrání učinit cokoliv pro spokojenost svého blízkého okolí a svou vlastní. V Bibli je psáno „Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a zdrženlivost. Tomu se žádný zákon nevyrovná. (Ga 5:22–23)“. A v tom vidím normální život abstinenta.

 

Dodatek


Domnívám se, že samotná moje abstinence je velmi silná zbraň na můj komplex méněcennosti. Moje sněhová vločka, individualita, se stala sněhově bílou. Silně mě inspiruje k dalším a dalším krokům v mém novém životě bez falešných brýlí alkoholismu. Už jsem starší a tak sázím již na jistotu. Proto hledám všechny slabiny, které potřebuji ze svého života vyloučit. A tak jsem rád, že jsem našel další a umím ji pojmenovat a umím ji zlikvidovat. Jak uvádím jinde, zabrzdit strart pro recidivu.

TOPlist