Abstinent Zdeněk

City a Pocity jsou jako vlasy. Měly by být učesané.

Život je o citech a pocitech

Tady, mám takový pocit, že musím uvést jednu z mých nejradikálnějších změn, kterou provádím dnes, v šestém roce abstinentce. Učím se vnímat s své city a pocity. Zjistil jsem, že monstrum mých problémů s depresí, ze strachu jít se "vožrat", těsně souvisí s mojí anonymitou svých citů a pocitů. "Ikdyby jste mé srdce rvali, já smál bych se s vámi zas."  - Franc Lehár Země úsměvů. Viděl jsem to v 18ti. Už tady jsem si začal zahrávat se svými city a pocity. Intenzita rostla s přibývajícím alkoholem. "Ser na city" to byla moje jediná obrana, která mě uspokojovala. Byl jsem na sebe tvrdý a byl jsem na to hrdý. Vůbec jsem si neuvědomoval jak moc si tímto ubližuji a komplikuji svůj vlastní život. Nikdy jsem o svých citech a pocitech se svou partnerkou v kterémkoliv vztahu nemluvil. Považoval jsem to za projev slabošství.

Romain Rolland "Celý život jsem nehanobil, nezjednodušoval a neošklivil lidské činy a skutky. Nýbrž jsem se snažil je pochopit." Už nevím v které povinné četbě to bylo, ale takhle jsem si to zapamatoval po celý život. Pomáhat druhým jsem nechápal jako náplň nebo dokonce smysl svého života, ale jako nejvyšší etický princip přístupu člověka k člověku. Tak v té době o nějakém "vyhoření" nemohla být řeč. Že jo soudruhu. Prostě jen slabší kusy odpadaj. A alkohol to jen umocňoval. Stal jsem aktivním zachráncem všech okolo mě trpících a sebe jsem z toho vždy vynechával. Prostě o mě nejde. Já to zvládnu. Jsem silný a milně jsem se domníval, že sílu čerpám tím, že pomáhám. Ano fungovalo by to, kdybych nepil. Nakonec jsem si na to tak zvykl, že moje potřeby zcela vymizely a v mém životě zůstávaly jen potřeby mého okolí. Viz moje první rodina a nakonec i můj poslední vztah.

Tak nějak vnímám dva nosné pilíře konfliktu s opačným pohlavím, kdy v okamžiku přetečení onoho pověstného poháru jsem vždy odcházel z domu prásknutím dveří a přímo do hospody za jedním účelem - vožrat se - vynulovat registry - abych mohl pokračovat. Protože jinak jsem to vážně neuměl a neumím. A hle, abstinuji. A problémy v mých dvou nosných pilířích setrvávají a co dál. Pohár zase přeteče, zákonitě s tahle nastaveným režimem, ale já abstinuji. Prostě senzory cvakají, blikají, skáčou - Bacha ! Mám chuť se jít vožrat. A šup už je tu. moje "oblíbená" depka jen z toho, že do toho vlítnu zas. Vím, že by to byl už můj konec a už bych se z toho neměl šanci vyhrabat.

Alkoholikem proti své vůli. Ano. Tyto dva životní principy mého chování gradovaly do všeho. Do každého koutečku mého života. Na ulici mi říkali Advokát chudých a v kriminále jako správnej bezcitnej chlap jsem se vypracoval na Barákovýho. Vše mě jen utvrzovalo v tom, že dělám vše dobře a správně. Rostla má hrdost a posilovala se moje "nepřemožitelnost". Ani pokora, kterou si osvojuji, tyto dvě veličiny nevymazala z mého podvědomí.

Pokora

Narodit se a umřít stejný, to nejde. Již v matčiným těle se vytvářely moje vlastnosti, podvědomí ... a já nevím, co ještě a jak hluboko. V této chvíli si uvědomuji, že obě tyto vlastnosti používám k abstinenci. Jsem HRDÝ na to, že abstinuji a cítím se v tomto stavu NEPŘEMOŽITELNÝ. Skvělé, važně skvělé. Má to ale jeden háček. Chuť se jít "vožrat" doslova zhroutí toto monstrum a depka je na světě. Co s tím.

.... dál ještě nevím co budu psát ... ale vím, že je to velmi důležité... nový způsob života v abstinenci zákonitě potřebuje další změnu .... neházet své city a pocity do koše .... nezahazovat je vždy ze stolu .... ale mluvit o nich. ....

Tady prezentuji tři básně, kterými jsem se vypsal z depky, ale je to pro mě málo. Začíná realizace. Je jaro ....

http://www.liter.cz/basne-zivot-804017-cist Z nemocnice
http://www.liter.cz/basne-filozoficke-804194-cist Vše znovu
http://www.liter.cz/basne-filozoficke-804224-cist Jaro na podzim

Kristus řekl "Moje milost ti stačí. Má moc se plně projeví uprostřed tvých slabosti." Amen pravím Vám ...
U mne najdete Spočinutí. ... Stalo se. http://abstinent.pageride.cz/

Tak tady je víc. (O dva roky později)

Od počátků své střízlivosti razím cestu, že není neřešitelných problémů, málem jsem na to zapomněl. Od svých nových počátků přijímám klid a mír a lásku a JÁ dostal strach, že o něj přijdu. Málem jsem to zvoral. Klid a mír v lásce je hermetická trojice, která musí být živena. Paradoxem je, čím více jí rozdáš, tím je silnější, mohutnější a kvalitnější. Kvalita lásky je také zajímavá. Rozdávám a rozdávám a vnímám blížící se bod nula. Tím svým rozdáváním si stavím svůj duchovní svět. …

„Odpouštím ti.“ To je tak nicotné a prázdné. „Nezlobím se na tebe, nemám a neměl jsem důvod.“ Tak toto je funkční. Voda v řece také neodpouští, bere vše sebou dál.

Jednou jsem stál u Dněpru. Deset Vltav vedle sebe. Milión kubíků vody za vteřinu. Tichá majestátnost. Moje Státnost. ANO. Aktivoval jsem své Peřeje. Nemohu bez peřejí žít. Moje pokora potřebuje obrovskou sílu, aby přemohla ve mně skrytou snahu mít život bez problémů. Přitom je tu zase paradox. Když do problému vložím svou trojici, tak ona sama tvoří dál … nepřidělává starosti. Takže stačí jen problém přijmout a moje peřeje a tři mé slunce učiní zbytek. Amen. Stalo se.

Matouš 18:18 Amen pravím vám: Cožkoli svížete na zemi, budeť svázáno i na nebi; a cožkoli rozvížete na zemi, budeť rozvázáno i na nebi.
Matouš 18:18 Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.

Celý Vesmír je jedno tělo. Nekompromisní hermetický systém. Vyklubat se z něho ven, do života po životě znamená mít svou „odnož“ v Nebi. Tak jako některé trávy nebo jahody. Na jednom šlahounů hódně mláďátek. Zároveň se umět „řízkovat“, odřezávat ze sebe kousky do Nebe, aby každý řízek měl mláďátko. …

„Bože odpusť nám, jakož my odpouštíme ...“ Člověk se naučil odpouštět jak na běžícím pásu. Ale málokdo má v sobě sílu lásky, která v jeho odpuštění musí být, aby druhý se napravil. A to je Boží. Působit Duchovní silou. Ne mluvením, kecy. Teda fakt. Stávám se zdrženlivý. Nevím. Babička říkala, že stáří je jen opatrné, ne moudré. Tož třeba tak i tak.

Pozitivní. Co to je a proč.

Slovo „Proč“ je Boží. Vrací nás do Trojice. Ježíš je vyslovil jako Bůh, aby se vrátil k Otci. Vyslovil ho i jako člověk, protože miloval ženu. Dvakrát proč je pouhé „pro to“. Proto že máš práci v Nebi, protože jsi splnil úkol, zasel jsi do lidí a do ženy. Dvakrát proč dává dvakrát proto, a tak na Zemi se dobro stalo genetickou dispozicí.

Být pozitivní znamená vidět vždy dobrý konec. Dobrý křesťan to má dobré, věří ve věčný život v Nebi, má ho zaslíbený, a tímto jednoduchým blafem je vlastně pozitivní i na Titaniku. Je moc pěkné potkávat Dobré křesťany, kteří Satana již dávno pohřbili. Je pravdou, že být pozitivní, mi celý život pomáhalo stejně jak křesťanům i bez víry v Ježíše. Ale když jsem ho viděl a poznal, hned jsem věděl, že je průser. Ptal jsem se proč. Proč já.

Nebyl bych to já, abych si to Nebe nevydoloval ze Země. Však Ježíš musel jít také touto cestou. … aby mohl být Kristus, ukřižovaný. Planeta Země je také připevněna k Jižnímu kříži. ...

AHA pozitivní. Co to je. Kladný – poslušný, dobrý, pravdivý, láskyplný. Vcelku jednoduché. Tak o co mi jde. To jsem věděl již na počátku.

Určitou dobu jsem jako bezďák čundroval s Otakarem Obrem. Už jsem ho tu vzpomínal. A on mi tak jednou, když jsem s flaškou v ruce tesknil za dětmi řek: „O tebe nemám strach. Ty v životě ještě mnoho dokážeš.“ Mávl jsem rukou a přehodil výhybku. Den před tím provedl pitominu. Když jsem šel kupovat jízdenky, tak posledních našich 200,- Kč hodil do forbesu, automatu. Když mi to smutně ve vlaku oznamoval, tak jsem se silně rozesmál. Jeho smutek nad ztrátou peněz mi připadal komický. Celé ty roky jsme měli Hovňo a naráz ho máme zas a on si s tím láme hlavu. … Už tady jsem si mohl uvědomit, jakou sílu na druhé má moje vlastní pozitivní myšlení. Ne, v odpuštění to není. Je to ve spojení, přijetí, souznění a tím vlastně pochopení.

Člověk nemusí vidět dobrý konec, aby byl pozitivní. Ikdyž to také není od věci. Ale hlavně se Nerozčilovat. Nervy. To je ten správný základ. Klídeček, tabáček. Nohy v teple. … Ale Nepoužívat Nervy k ventilování. Tak k čemu! Střádat je, shromažďovat, kumulovat, prostě mít silnou Nervovou Baterii. Čím silnější, tím je člověk klidnější a Pokornější a víc a víc pozitivní.

Tak z toho jsem jelen. Ještě loni jsem psal, že všechny emoce, city a pocity musí ven a dnes … AHA. Jó, být nad věcí. Smát se, smát se a smát se. Lidské utrpení pochází jen a jen a jen z Duchovní Bídy. Tak tomu říkám s chutí mňam mňam, Pozitivní. OK

Problém: Chaos tvoří nové hodnoty pouze z Hotových Hodnot. Proč neposlušnost, zlo, lež a nenávist ještě nemají dost ? Ano, už se začínají dusit. Tady už vnímám Ignoraci správně jako pozitivní zbraň. Když lidé ignorují lidi, tak pomáhají sobě i jemu. Zajímavé, velmi zajímavé. Jen tak se mohou sejít a sejít i v názorech. Jen tak může poslušnost, dobro, pravda a láska nabýt nové a silné, nejsilnější, Boží hodnoty. Tady nejde o vítězství nějakého celku. Jde o jedince a jeho návrat k Bohu.

Dnes ráno jsem seděl v křesle a převlékal polštářky. Naráz takový divný pocit. Nechal jsem ho rozvinout a hle. Stesk. Vzpomínka na své dětství, když jsem mamince pomáhal převlékat peřiny. Vždy mi nechávala malé polštářky. Sedím sám, je mi šedesát a převlékám polštářky. Divné.

Mirek, můj spolubydlící je v nemocnici. Dolehla samota? Jó. Samota je svinstvo. Vede k sebelítosti až k sebedestrukci. Lidé se ignorují a potřebují se. Ano, Mirkovo pití jsem ignoroval. Nejdříve proto, že třeba není alkoholik, potom proto, aby si teda uvědomil, že alkoholik doopravdy je. Leží na interně a dávají ho dohromady. Tady si uvědomuji, že nám ve vztahu s Mirkem odpadá slovo „odpuštění“. Moje ignorace to prostě nevyžaduje. Odpuštění hříchů padlo jak zralá hruška do trávy. Když odpouštím, tak je to navoněné něčím jako, že se chci někomu líbit. Ignoraci nahradím slovem tolerance a být připraven na blízku s pomocí, to je pravé Kristovo křesťanství. Amen.

Jen silní v Duchu a svým Duchem zvládají ignorovat, tolerovat vše, co je bolí.

Toto je pozitivní energie, která nemine cíl, nehřeší.

Římanům 15:1 Povinniť jsme pak my silní mdloby nemocných snášeti, a ne sami sobě se líbiti.
Římanům 15:1 My silní jsme povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě.

Obrácené garde, Rošáda ??? Prvně bylo pouze vše zrcadlově obráceně. Tvoření těla. Jak na Nebi tak na Zemi. Pak inverzně, tvoření množení skrze ženu. A teď naruby, tvoření Duchovní síly a svého Ducha. Nemusíte věřit v Boha, stačí ucítit svou závislost na Něm, vaše oblíbené závislosti se dají do rovnováhy a skrze ně a své lásky začnete rozlišovat, co, kdy a jak ignorovat nebo tolerovat. Lidská bída nespočívá ve smrti nevinných, ale v síle vlastního Ducha. Nikdo na tomto světě nikdy nezemřel zbytečně. Není a nemůže být nespravedlivé smrti. Stejně tak není nic náhodou. Boží spravedlnost neřídí Bůh, ale Jeho všudy přítomný systém Chaos. Všichni jsme si všimli, že nečekanou smrtí umírají více dobří lidé než ti špatní, protože Bůh je potřebuje jinde. Darebáci se dožívají vysokého věku. Dobře jim tak.

Poznámka pod čarou

Tak a teď teprve mohu pokračovat v psaní svých druhých stránek. Je mi fajne. Asi přestanu používat slovo výborně. Je euforické a je nefunkční. Výborným by vše končilo a to nejde. Protože je něco jako prostor a čas, protože právě tam se narodil Chaos. A já už vím jak to začalo a jak to končí. Dobrá, není mi výborně, ale jak mi teda je. No, jak může být člověku, kterého se dotýká Boží láska. Božsky.

Zpětná vazba: Můj táta mi říkával. „Můžeš mít deset doktorátů, na můj selský rozum mít nebudeš.“ Díky za to, táto. (Všichni věřící byly u něj Pánbičkáři a patolízalové. Cítil víc, než řekl.) Bůh mi brnká na tátův selský rozum. Pěkná melodie. Fakt.

Jó, málem bych zapomněl. A stárnu a stárnu. Bože, jak je krásné stárnutí, když člověk se má kam těšit a ví, že má ještě před sebou 20 let. Ano, darebáci se dožívají vysokého věku.

Pá pá a Pá pá

Tento doslov jsem psal dlouho. Tak snad už mohu vstoupit do Universa. Až tam budu, to poznáte podle přesnosti mého popisu algoritmů a postupů a cyklů. Bude to úžasné, ale ještě nevím, kdy to bude. Čekám na znamení. Slovo brzy, nahrazuji biblickým "neznáš dne ani hodiny". Tak jak nechávám různé věci vyhnít, Bůh je nechává vykvasit. Tak tomu říkám spolupráce. Díky za život. Miloval jsem vše, co prošlo kvašením, že. Teď miluji obojí, protože se to hněte a hněte. A já se hnu a pohnu v pravý čas. Amen.

Na závěr.

Učesat city a pocity tedy není o uhlazení. Kůň se musí také hřebelcovat. Jen tak se prokrví kůže z kterých vlasy rostou. Pevnost a síla vlasů lidské, osobní, svaté trojice se odvíjí tímto od síly větru, který jimi „profrčí“. A to se mi líbí. Miluji vichřice, bouřky, hromy a blesky.

Být živel, což jsem tedy byl, v negativním pohledu, mohu tak být i v pozitivním. Stačí tak jen využít své schopnosti.

Shrnutí

Jsem stavební hmotou. Jsem postaven, abych sám stavěl. Skrze mé tělo, stavební plány, podvědomí, si stavím svůj život. Je jedno jestli na Aljašce nebo mysu Dobré naděje. Všichni jsme stejní. Máme stejné tělo, stejné stavební plány, ale každý jiné podvědomí. Na svých druhých webových stránkách se právě snažím tyto stavební plány popisovat. Vím, že tak jak do Říma nevede jedna cesta, tak do Nebe také ne. A moje Deprese? Tak na ty jsem už úplně zapomněl. Když nepomůže tolerance tak prostě ignoruji vše, co mě posílá do hospody. Protože problémy ostatních mě nezabijí, mohou mě jen posílit. Už jen tím, že musím ignorovat nebo tolerovat to, co mám nebo nemám rád. A to je umění.