Trampování

Pálení mostů

Jak jsem tak „bydlel“, „živil“ se a život plynul, tak přišly první vánoce. Ne, už vůbec jsem nechtěl volat domů, natož navštívit rodiče. Byl jsem v teple a v suchu a hlavně bylo co pít. Udělali jsme si „vařonku“ (líh s karamelem), takže na tři lidi čtyři litry lahodného moku. Moje představa spokojenosti byla naplněna.

Tak vesele to pokračovalo dál a dál až mě zase v obchodě chytli. Bylo to v Porubě. Nic mi to nedělalo, nebylo to poprvé a věděl jsem, že mě musí pustit. A ejhle. Naložili mě do auta jeli směrem z Ostravy. Dlouho, až za Krmelín a tam v polích zastavili. Byl jsem zaskočen. Vystupte si, a já jsem už začal tušit „nakládačku“. Aj jaj jaj. Tak jsem tedy vystoupil a k mému překvapení zaklaply dveře a auto odjelo. Šok. Byl jsem v šoku. Mezi poli, kousek od Mošnova. Že bych si někam zaletěl?

Stopem jsem se dostal spět do Ostravy, ale něco se ve mně zlomilo. Za ten rok těch „propálených“ obchodů nějak přibylo. Druhý den jsem zajel do centra a tak nějak do obchodu se mi nechtělo jít. Pracoval jsem v tam kdysi hned vedle Elektry. V Přívoze měli odloučené pracoviště, kde sídlila moje skupina spolupracovníků. Neviděli mě 15 let. Jdu na pokec. Bylo to velmi příjemné až na to, že jsem si půjčil pár stovek …

Druhý den jsem to šel zopakovat. Ale trochu jinak. Můj známý spolupracovník tam již dělá ředitele. Mohl bych mu jít popřát. Kurňa, nepředstírané nadšení plynulo z nás obou. Měl málo času a tak jsme se domluvili, že mu zavolám a upřesníme lepší termín. Odcházel jsem zase s pár stovkami.

Další den jsem si vzpomněl na kamarády z dětství, kteří pracují také v Ostravě a tak to šlo celý týden. Půjčoval a půjčoval jsem si s vědomím, že už to nikdy nevrátím. Cítil jsem, že mažu seznam svých přátel a bylo mi tak nějak fajn. Stejně jsem sám a tedy, když mám být sám, tak úplně. Vnímal jsem to jako skvělou novinku a uvědomil jsem si, že mám ještě přátele i jinde než jen v Ostravě.

Bývalí spolupracovníci z doby podnikání, Nabyl jsem pocitu, že mi všichni něco dluží. Půjdu si to vybrat. A tak jo. Bafl jsem Otíka a vyrazili na čundr. V Příboře si Otík vzpomněl, že tam má také pohledávku … Přespali jsem ve Štramberku v chatce na koupališti… Ráno nás správce vyhodil. Směr Přerov byl jednoznačný. Věděl jsem přesně, kde bydlí můj známý spolupracovník. Tady dříve v našem vztahu lítali tisíce, tak jsem si jeden půjčil.

Směr Zlín také inspiroval Otíka a tak jsme šlapali po okolí a hledali jednu dědinu. Od autobusu to byl ještě pěkný kus cesty přírodou. No fajn. Až na ty moje boty. Začaly odcházet. Dost kruté v přírodě. No, dopajdal jsem to až k cíly. Bylo to nadějné. Pěkný baráček, ale kámoš nebyl doma. Tak nás tam aspoň taťka nechal přespat v boudě na konci zahrady. Ráno nás do města vzal jeden traktorista na vlečku.

 Ve Zlíně jsme skoro celý den hledali jednu firmu s mým přítelem, ale konec úspěšný. Zase tisícovka. Jeli jsme do Hulína si to trochu užít. Otík tam znal z chmelu jednu šikovnou hospůdku. Ano, byly tam automaty a hrálo se. Dostal jsem podrobný výklad a tak když jsem Otíka zastupoval, mačkal jsem pořád jen jedno tlačítko. Nakonec jsme vybrali 700 za stovku, ale mohli jsme vybrat o hodně víc.

Po cestě do ubytovny jsme šli kolem čokoládovny Zora. Holky měly přestávku a tak po krátkém dvojsmyslném rozhovoru, házely po nás z oken čokoládu. Jo, nějak to začít musí. Prý za námi přijdou. Už nevím jak to dopadlo. Druhý den nám ujel vlak a tak jsme museli přespat na nádražíčku. Ráno hned prvním vlakem směr Opava.

Tady to bylo šou. Zakvílely brzdy a můj známý, ke kterému jsem šli, mi hned vlepil tisícovku a pozval na večeři. OK. Zabydleli jsme se na stadioně a večeři jsem si nenechal ujít. Srdečné přivítání a celý průběh večera za konzumace pečené husy a kvalitního vína příjemně utekl. Bylo vážně o čem povídat. Při odchodu, jsem si půjčil ještě jednu tisícovku a spokojeně jsem odcházel na ubytovnu. Neměl jsem výčitky svědomí. Vlastně tento svůj stav nedovedu ani popsat. Snad - Totální lhostejnost ke všemu.

Důkazem tohoto tvrzení je i příběh na zpáteční cestě do Ostravy. Nespěchali jsme, tak jsme se ubytovali v jendom šikovném motorestu v lesíku vedle Opavy Chuť na pořádnou baštu byla velká. Pořádný kus masa s hranolkama, tatarkou a oblohou. Skvělé. Pokukoval jsem k jednomu stolu, kde seděla děvčata s jedním klukem. Hm, říkám si, přesila. Pak ten kluk si přisedl ke mně a ptal se, která se mi líbí. Už mě to docvaklo. „Nejsem tak starý, abych za to musel platit.“ Odpověděl jsem a šli jsme raději na pokoj chlastat. Ráno, pro případ nouze, jsme si z pokoje vzali všechno, co se dalo prodat.

Po návratu do Ostravy a do našeho „vigvamu“, jsem byl spokojený, vyrovnaný, smířený a já nevím, co ještě a už jsem se těšil, jak budu zase plenit regály ostravských obchodů. A plenil.


Později jsem k této životní zkušenosti napsal báseň Mosty.

http://www.liter.cz/basne-filozoficke-777764-cist. Ale to už jsem byl o hodně dál a dál. Tyto řádky jsem napsal proto, abych poukázal, jak mocné je podvědomí, které v mnoha případech jedná za nás. A to vynechávám propojení na kolektivní a globální nevědomí. O tom začínám psát na svých druhých stránkách.  http://abstinent.pageride.cz/  Ano, jsem také přesvědčen, že žijeme v duálním světě …

 V této době jsem již byl napojen na Boží přítomnost (vysvětlím v další kapitole), kterou jsem si vůbec neuvědomoval. Podvědomě jsem toužil opustit všechno. Zbavit se všeho, ale co si tím přidávám, jsem cítil jen jako dobrý pocit.

TOPlist