V kriminále

V Jiřicích

Že budu sedět v kriminále ve svých 40ti letech jsem nevěřil. V podstatě to byla jedna podmínka a jeden zapomenutý a zanedbatelný dluh, který mi podmínku proměnil. Od té doby, co jsem obdržel pozvánku do kriminálu ve formě „Nástup trestu“, jsem žil docela slušně. Ale tady se situace otočila. Když sedět, tak ať je za co. A potom následovala řada podvodů a nespočetně krádeží a skrývání ve Vítkovicích.

Skoro dva roky mě naháněly než jsem se ocitl v Heřmanicích. Odtud eskortou do Jiřic. První dojem byl kolosálně nádherný. Zelená tráva, třípokoják se koupelnou a WC. Záclony na oknech. Prostě šok. Věznice s dohledem. A navíc, v mém třípokojáku byl v jedné jednolůžkové místnosti Barákový. Přesněji vězeň, co zodpovídal vychovateli za pořádek na celém patře.

Barákový hrál rád šachy a tak jsem se ho ujal. Když figurky letěly oknem až do koridoru, plocha s uhrabaným pískem mezi dvěma ploty obehnanými ostnatým drátem. No a tak jsem měl klid, než někdo příští den figurky donesl.

Jirka, barákový, byl z Vítkovic. No a tak nám bylo jasné, že to budeme táhnout spolu. Potřeboval do samosprávy někoho, kdo by si vzal na starost rajóny, tedy úklid celého patra. A po ruce jsem byl já. Velice nevděčná funkce, protože žádnému chlapovi se s hadrem a smetákem lítat po patře nechce. Vzal jsem to. Zavedl jsem sešit a udělal jsem jednoduchý systém přidělování úklidu. Začal jsem „slabými kusy“, to je těmi, kteří neodmlouvali a nechali se ukecat. Potom jsem přitvrdil. Došlo na tvrďáky. Odmítnutí rajónů znamenalo pro odsouzeného, pobyt na „díře“, na samotce. To jsem si domluvil s vychovatelem. A tak s ohledem, že se nikomu nechtělo na díru, uklízely všichni. Machři chodili aspoň po chodbě a utírali prach, protože si zaplatili mukla, který to vytřel nebo vyšůroval rejžákem. A tak jak se všichni vystřídali, protože jsem si u jmen dělal čárky u datumu, začalo kolečko nanovo.

Neměl jsem návštěvy. Také koho. Rodinu jsem neměl a rodičům jsem ta raději neříkal. A tak vychovatel mi navrhl, abych vzal kantýnu při návštěvách. Proč ne. Vařit kafé a prodávat sušenky. To zvládnu. Že to rozjedu tak, že za jednu návštěvu jsem měl tržbu přes deset tisíc, to mi hned z kraje nedošlo. Bral jsem zboží na úvěr a vracel ho s vyúčtováním až v pondělí. Zboží jsem bral víc a víc, protože ti co neměly návštěvy, si na baráku chodili ke mně pro laskominy. S patřičnou přirážkou. Za měsíc jsem si tak přišel skoro ke dvěma tisícům korun. To se jednou tak zvedlo, když jsem začal prodávat na dluh a půjčovat peníze. A tak jsem zjistil, že pracovat v kriminále je blbost.

Zašel jsem k doktorovi, a ten mi dal zapravdu. Nejen, že jsem byl neschopen pracovat v dílnách, ještě jsem dostal odlehčenou obuv, abych nemusel chodit pořád v komisňákách, bagančatách, tedy přesněji v pracovní obuvi.

S doktorem jsme se stali přáteli až po průseru, který jsem mu udělal a nestěžoval si na něj. Do kriminálu jsem přišel bez brýlí. A tak jsem chtěl oční vyšetření. On mi ho nechtěl dát, protože s tím se váže eskorta až do Lysé nad Labem a navíc, muklové jsou simulanti. Stejně jak ve Švejkovi. Ještě že nedával klystýr. Tak na třetí pokus mě nevyhodil a na přímluvu vychovatel mě k očnímu poslal. Nechal jsem si brýle udělat na recept a už dozorci, kteří byly se mnou na eskortě u očního, tak čuměli. Přes osm dioptrií. No a tak tento vroubek, který měl pan doktor u mě, jsem si vybral v formě úlevy od práce a obuvi. Hurá

Život plynul svým tempem a v našem třípokojáku se v místnosti se dvěma lůžkama uvolnila jedna postel. S Jirkou, i on byl Jirka, jsme byli přátelé hned z kraje. Protože ve svém pokoji měl počítač v té době ještě s Windows 3.11 a já mu je udržoval. Napsal jsem vstupní program do počítače, aby každý mohl chodit do svého prostředí. A tak jsem si tam užíval. Marek se tam naučil skládat melodie v jednom programu v DOSu. No ono to bylo spíše tuc tuc tuc … ale některé byly pěkné.

Život barákového

Takže měl jsem na starost rajóny, počítač a kantýnu a Jirka Barákový měl výstup a šel domů. Byly volby na barákového a můj pečovatel mě uvrtal do kandidátky. Kluci z oddílu věděli, že hraji fér a tak jsem byl zvolen. To že se to bude opakovat i další volby jsem netušil. Prostě stal jsem se kápo celého patra. Jeden příklad za všechny. Po návštěvách zmizeli jednomu klukovi ze skříňky dva kartony cigaret. To že se muklové budou okrádat jsem znal už z ulice. Bezdomovec okrade bezdomovce jako prd. A tak jsem se nedivil, ale naštval. Ke dveřím jsem postavil dva nejsilnější chlapy ať nikdo neopustí patro a začal jsem filcunk, kontrola úložných prostorů, na celém patře. Práskači jsou všude, a tak jsem se brzo dozvěděl, že cigarety někdo vyhodil oknem. Tak jsem ukončil hledání a zašel ven přes vrátnici pro cigarety. Tím to nekončilo. Druhý den jsem musel informovat pečovatele, co se dělo minulý den. A tak kluk co kradl, byl přeřazen do věznice s ostrahou. Paradoxem je, že jsme se jednou potkali v Lysé nad Labem a nalíval mě samou radostí fernetem. Tož to jen tak, život píše příběhy.

No jo, no. Tak jsem byl barákový a věznice dostala dotaci. Koupila dva počítače s Windows 98 a hádejte, kdo dostal učebnu na starost. Ano, já. Zase sešit a rozpis a hlavně, mohl jsem se naučit 98ičky, které byly pro mě novinkou. Tady jsem už žádný vstupní program dělat nemusel, protože tento systém pracoval již s uživatelem. Jen jsem jako administrátor ho tam zavedl a provedl úvodní školení. Stejně jsem byl přítomen zpočátku u všech uživatelů. Teprve později jsem je už nechával samotné. Byly tam dva počítače, takže dva uživatelé mohli spolupracovat. Je logické, že internet tam nebyl.

A tak týdny a měsíce běžely jak voda. Sem tam jsem dostal nášup, to je další trest do věznice s ostrahou. Na to byl výborný můj pečovatel, protože hned podával žádost k soudu na přeřazení do věznice s dozorem a tak u Okresního soudu v Lysé nad Labem jsem byl stálým hostem.

Ještě za zmínku stojí moje pracovní aktivita u lisu v Kovoně Lysá nad Labem. Lisovali se tam kuchyňské linky a regály a na vše byla norma. No šok. Chytu plech, plech vložím do lisu, pustím lis, vytáhnu plech, uložím plech. A opět chytnu plech, vložím do lisu a pořád do kolečka. Ještě že tam byly ženské. Bylo s kým poklábosit. Jen mistrová to se mnou vzdala. Jednou mě poslala pro „imbusáček“ a já se hned rozběhl směrem, který ukázala a … pak jsem se pomalu vracel s tím, že nevím jak vypadá. Nějakej klíč. To jsem věděl a jakej. No a tak párkrát u mě narazila na totální neznalost a naše spolupráce se omezila na dobrý den a na shledanou.

Že se nechlastalo ? Absolutní nesmysl. Kvak, lihovina z kvašeného chleba. Jednou měsíčně vožralý skoro celý patro. Já jsem poprvé pil Jonyho Wolkera právě tady na své cimře. Někteří machři si předcházeli barákového právě tím, že s ním chlastali své pití. V Jiřicích drogy nebyly. No, pionýrský tábor, jak jsem se dozvěděl později. Nástup, sčíták, byl každé ráno venku za každého počasí. Musel jsem se smát, jak museli jednoho mukla podpírat, aby neupadl. Prostě chutnalo mu celou noc.

Kšefty se točily. Až neuvěřitelně. Z kuchyně jsem pašoval na barák cokoliv. Třeba vajíčka ve velkém pudle zasypané cukrem, řízky jen tak u sebe. Barákového nešacovali. Jeden dozorce to s aktivitou přehnal a jednou mě vyhmátl asi s dvaceti řízkama. Když volal vychovateli a čekal pochvalu, opak byl pravdou. Tak rychle utíkat vychovatel jsem ještě nevyděl. Za nedlouho mi přinesl řízky na pokoj se slovy „Nic mě nezájímá.“ Kšeftovalo se se vším. Dokonce i hutní sklo bylo jednu dobu na indexu.

Když Jirku z našeho dvoujpokojáku přeřadili o patro níž do věznice s dohledem, dostal jsem na pokoj Karlíka. Mladej pačes z Mladé Boleslavi. Byl přizpůsobivý a naše přátelství vydrželo i jak jsem pracoval v Praze.

Prostě tři roky lážo plážo utekly jak voda. Že jsem neměl ani jednu návštěvu mě nemrzelo. Já měl výnosné návštěvy každý týden. Z kriminálu jsem si odnášel 15 tisíc a mnoho věcí a nového oblečení. Ve skutečnosti trochu naivní představa pro dobrý start po výkonu trestu. Peníze se za pár dnů rozkutálely, všechny věci jsem zpeněžil a osud peněz znáte. Nakonec i tašku se zbytky ošacení jsem nechal v hospodě a odešel bez placení. Nasycený, připitý, prostě spokojený, že konečně nemám nic. A to bylo poprvé v mém životě, kdy jsem se ocitl na ulici. Čistej jak slovo Boží.

Poznámka pod čarou


Lesk Ega a bída Ducha

Tak by se mohla jemnovat tako tapitola mého života. Byla to setrvačnost z funkce vedoucího projektu v naší firmě. Prostě pořád něco, někoho řídit. Možná někdo v tom spatřoval mou vyjímečnost, ale ve skutečnosti, byl jsem zcela přirozený ve svém bytí. Jen mé jsoucno šlo do kytek. Moje bytost se mnou nebyla.

Další pobyt na Bytýze v Příbrami byl už jiný. Konečně jsem si vychutnal opravdový kriminál s ostrahou. Tady mě napadá, že růst člověka nespočívá jen v tom, že stárne. Ale hlavně v tom, že se zkvalitňuje jeho vnímání života a světa vůbec. Nastává duchovni-posun. No a já mohu klidně říci, že Jiřice byl nultý pod pro odrazový skok do mého duchovního života. Ne ve smyslu náboženství. Ale ve smyslu směrek ke své bytosti.


 


 

TOPlist