Abstinent Zdeněk

Umění rozlišit co nemusím mít a co doopravdy potřebuji

• Absence - Nepřítomnost, nedostatek, (neexistence, neúčast)
• Abstinence - Zdrženlivost, odmítání, střídmost (rozpaky, sebeovládání, umírněnost)

Obojí je špatné. Ale všeho do času, je moudré.

Když jsem chlastal, tak se mi vše dařilo. Do určité doby. Alkohol mě povznášel blíž k Bohu, mohl jsem být čím jsem chtěl. Zlodějem, podvodníkem, nebo také vedoucím projektu nebo systémové analýzy. Prokletým básníkem, spát pod hvězdami, být spojen se Zemí i Vesmírem.

A naráz jsem přestal pít. Mozek se hermeticky uzavřel. Nebyl jsem nikým a nikdo. Spojení Země Vesmír se přerušilo. Jako první jsem našel uspokojení v práci. Staral jsem se o prasátko a králíky, učil jsem se kosit, kydat hnůj, krmit. Staral jsem se o čistotu na Domečku a svou osobní. Tu jsem rozšířil o nový Duchovní obzor. Večerní modlitby a celodenní péče o někoho, něco mě naprosto naplňovaly něčím novým. Ale brzy se dostavil první pocit nespokojenosti. Je to málo.

Chyběla mi tvůrčí práce. Modli se a pracuj je pro alkoholika nebezpečně málo. Něco tvořit. Nechtěl jsem přestat pít také z toho důvodu, že jsem cítil prázdnotu bez chlastu. A bylo to tu zas. Hermetika mozku je něco jak hvězdárna s uzavřenou kopulí. Jak rádio bez antény. Činilo mi u srdíčka dobře, když jsem ve sboru AS mohl podávat svědectví o svých prvních krocích abstinence. Bylo to nové. Někam patřit a být něčí. Pomalu se mi otvíral nový obzor vnímání světa skrze Boha. Moje hvězdárna otevřela kopuli a moje rádio se napojilo na anténu. Začal jsem psát Básně.

Individuální plán, chápán jako totální nesmysl, je alfou a omegou osobního růstu v abstinenci. Tedy strádání při odmítání alkoholu. Měl jsem ho hotový za necelou hodinku a byl detailně rozpracovaný do tří fází. Nevěděl jsem jak tak ze mě vypadl, ale bylo to určitě zapřičiněno tím, že mé teleskopy a antény, radary již makaly. Vždyť Bůh má také svůj plán tvoření, který je skryt v Duchu svatém, tedy ve hvězdném systému Chaos.

Konzultace s slečnou sociální pracovnicí Ludmilou Szeczykovou, dnes již paní Lili Kanja, byla kolosální. Dodnes říkám, že jsme společně zplodili mé nové duchovní dítě. Vzpomněl jsem si na své druhé jméno a začal publikovat své básně na serveru Liter.cz jako VEDz RVAHEs. O pár let později jsem si uvědomil, jak dobré je mít pro své druhé Já jméno. Nestydět se za něj. Jo, blbnout je zdravé.

Ale netrvalo dlouho a opět se dostavil druhý pocit nespokojenosti. Při psaní deníku v psychoterapii, když jsem vytvářel „komix“ své životní cesty, mě napadlo, že bych mohl tvořit i jinak. Mít své webové stránky. A tak jsem zdarma zkoušel tvořit na websnadno.cz. Problém však nastal, že realizace stála ročně tenkrát skoro 1.000,- Kč. Měl jsem již popsaných několik stran a tak jsem administrátora poprosil o nějakou jinou formu úhrady, protože měsíčně platit přes SMS by se prodražilo. Jeho nabídka sponzorství byla fascinující. I mé první Já má své místo.

A teď jsem se plně začal věnovat programu Následné péče. Udělal jsem si analýzu a bytostně jsem cítil jak funguje „samospádem“. Ano, stačí se zúčastni a jste abstinent na celý život. Něco jak v nacvakaném autobuse zvednete nohy a jste pořád stejně vysoko. Ostatní těla vás drží. Program má čtyři pilíře. Pracovní terapii, volnočasové aktivity, individuální a skupinový přístup. Třetí pocit nespokojenosti se projevil formou ponorkové nemoci. Deprese jak vinčo. Byl jsem v šoku. Čtyři roky v kriminále a ponorku jsem tam nezažil !!! Jak to. Dvakrát jsem chtěl službu následné péče opustit. Vykašlat se na ni a jít zase pít.

Tento třetí pocit nespokojenosti se objevoval i na tréningovém bytě, a naposledy i v soukromí. Bojoval jsem s ním šest let. A zvítězil. No, bojoval. Nic moc. Vždy jsem se nechal izolovat na psychiatrickém oddělení, abych nesáhl po chlastu. Ponorka zvaná deprese tak pominula. Ale proč. Zkrátím to. Je to o komunikaci. Jak na Domečku tak v každém osobním vztahu je to jen a jen o komunikaci. Již na domečku jsem se jí věnoval. Obdivoval jsem ředitele Tomáše Kolondru a jeho způsob naslouchání a pak následné vyjadřování k problémům. Četl jsem pár knih, které se vztahovaly k psychoterapii a komunikaci mezi lidmi. Ale život venku je o něčem jiném.

Jak to, že to, co jsem teoreticky zvládal, nefunguje. Maruška, moje nová družka, byla učiněný „neznaboh“. Já jsem šest let na ni nepůsobil slovy, jen činy a skutky a domníval jsem se, že pro lásku a vztah je to dostačující. Nebylo. Stejně jak na domečku jsme byly všichni nějak orientování tak i v soukromí jsem to měl také disharmonické, nesladěné. Uvědomil jsem si to, když mi sponzor mých stránek nabídl další možnost nových stránek. Hned jsem věděl o čem tam budu psát. O Boží přítomnosti v životě každého, každičkého človíčka na naší planetě. A jak jsem tak tam psal, tak jsem to postupně vysvětloval Marušce. Není dodnes věřící, to také není podmínkou. Ale už ví, že je tady něco mocnějšího než člověk sám, který vše spojuje. Deprese zmizely. Vztah se zkvalitňuje.

A teď zpět na domeček. První dva pilíře OK. A ten třetí a čtvrtý jsou dva v jednom. Každý přístup je podmíněný komunikací. A tak jak v pracovní terapii jsem našel Boha, tak ve volnočasových aktivitách jsem našel Boha, ale v komunikaci nebyl. Jak to. No je to jednoduché. Porodila mě máma a chlast jsem zdědil po tátovi. Problém je vyřešen. A nebyl. Jen síla Ducha, která aktivovala můj odpor k alkoholu, mě vždy zahnala do špitálu. Defacto - strach z chlastu.

Z výše uvedeného mi samo vyplývá, že připustit myšlenku, že jsem byl stvořen, a to dvakrát, je nutností pro střízlivý život. Uvědomit si postavení svého života v celém vesmíru, přítomnost svého druhého Já, naučit se vnímat své skutečné potřeby a dopřávat si je. A tak dále a tak dál. Hlavně mluvit o tom. Individuálně, skupinově. Já mám dodnes skupinovou terapii s lidmi jako je Maruška na Liter. cz. Je krásné najít souznění. Musí být krásné ho zažít na Domečku.

A to nejdůležitější. Odstřihnout pupeční šňůru. Dlouho jsem si nedovedl představit život bez Domečku. Bylo to mé rodiště nového života. Člověk se podvědomě chce vázat. Rád se váže. Až se uváže. A tady praskla čtvrtá nespokojenost. Žádný vztah žádného člověka nesmí svazovat, zavazovat a co já vím ještě. Jsme stvořeni pro svobodný život. Žít v páru znamená žít ve společenství. První společenství však má člověk sám se svým životem skrze sebe samého, své druhé Já. Když se to protne s dalším dvakrát Já, a všechny čtyři já se mají rádi jen a jen proto, jací doopravdy jsou, tomu říkám Láska. Společenství dvou musí být společenství čtyř.

Můj přítel Josef Knoflíček jednou na Domečku říkal: „Člověk se musí nejdříve naučit žít sám, teprve potom může navázat vztah.“ Absolutní „nechytačka“. Teprve dnes cítím a vnímám svůj byteček, svoji samotu, potřebnou pro svůj růst, posun, vývoj života abstinenta, jak zcela nezbytnou.

A tady se dostávám ke zkvalitnění čtyř pilířů programu následné péče. „Jsme na jedné lodi, táhneme za jeden provaz.“ Blbost. Každý má svou lodičku a svůj provázek a musí si to vesele pádlovat za svým cílem. To, že vlastně tyto cesty mají mnoho společného si můžeme uvědomit na skupinách. Je mi jasné, že za rok a půl můžeme jen vykročit na pomyslnou cestu, ale další dva roky na tréningovém bytě, by jsme měli být již na druhém břehu. S odporem k chlastu a s láskou k jedinému čistému a smyslu plnému střízlivému životu.

Moje cesta

Začala v kriminále, kdy jsem Ježíše Krista prohlásil za svého přítele největšího. Po výkonu jsem razil Druidovskou metodu starých Keltů, společenství skrze opojné nápoje. Indiánskou cestu jsem odmítl, protože „dobré trávy“, kterou jsem zkusil, přinesly požitek mému okolí a mé druhé Já odmítlo být k smíchu. Netušil jsem dlouho, že i skrze svá opojení jsem také k smíchu.

Nedávno jsem vlétl do Egyptské hermetiky. Zprvu děsivá, později však pozoruhodná skutečnost. Došlo mi, že své proměny vlastností jsem činil skrze ni a Ježíše. Klasikové říkají, chceš-li mít lepší vlastnost, chovej se tak, jako že ji už máš. A tak opětovně, sebekázní a sebekontrolou jsem si ji připomínal právě tam, kde mi chyběla. Skvělé. Jsou to krůčky, které vedou k osvojení si něčeho nového, co jsem dříve nedělal a neuměl dělat.

A tady mi dochází, že Hinduisté to mají vymakané. Jejich milión Bohů vážně může vystihnout všechny potřeby člověka. Takže v nějakém období uznávají toho, v čem se potřebuji zlepšit a v jiném onoho. Konec konců Láska má milión podob a Bůh Láska je. A tak bych mohl pokračovat. Budhisté mě naučili vážit si každého živého tvorečka. Šintoisté lidských hodnot a tak bych mohl pokračovat ještě dlouho.

Mé druhé stránky budou za pár let obsahovat nějakou ucelenou představu na hvězdný systém Chaos, neboť jeho filosofie není jen křesťanská. Skrze cokoliv můžeme dojít k Bohu a s tím spojených skutečných hodnot života a člověka. Střízlivý život nás jen dovedl na začátek cesty, na které se učíme žít.

Komunikace směrem Nahoru

Být nepřítomný Duchem. Být jinde, nebo nebýt nikde. Je důsledek nepřiměřené abstinence. Odříkání až zříkání se něčeho. Vřele doporučuji. Aspoň u těch věcí, u kterých to jde. U kouření mi to nejde. Příklad: Proč já se nevztekám, když se mám vztekat. Protože nechci. Po třetím uvědomění už můžete být tam. A budete se ptát Kde. Kde to jsem.

Asketa - odříkavý, zdrženlivý, na sebe přísný. To vede až k přehnané sebekázni. Hledat vinu u sebe. A nalézt, najít. Toužit po změně. Provést ji. Toto však nemusí být změna vlastnosti. Třetí změna teprve ukotví novou vlastnost. Toto funguje.

Takže být nepřítomný Duchem je základní princip hledání sám sebe. Ono totiž domnělé změny, které jsem prodělal, byly pouhé návraty k sobě samému, ke své podstatě a přirozenosti.

Vše má svůj čas. Ve startu i v délce. Absence má příčinu v abstinenci a vyvolá start. Délka hojnosti by se měla završit stavem Nepřítomnosti Ducha. Uvědomění si sám sebe. Opětovný posun. Prodělání změny. Návrat do rovnováhy.

Toto je totiž základní princip tvoření všech nových hodnot před stvořením člověka a poté skrze člověka. Takže i když se vše vyvíjí, ve skutečnosti se vracíme ke své skutkové podstatě. K obrazu svému. Obrazu stvořitele.

Umění žít. Tady se přímo nabízí návrat ke své přirozenosti. Kdo ji neztratil, ten se to nemusí učit. Protože ví, jak si ji uchovat. A neztratí ji jen ten, kdo ji neopustil kvůli něčemu „světskému“, nějaké FIXI potřebnosti života. Civilizace nám jich vnucuje stále víc a více. Ale o tom jsem již psal. Takže, všichni jsme ji ztratili.

Alkohol pro alkoholika je jak Kudlanka nábožná. Pokud s ním začne alkoholik obcovat, sežere ho. Tady princip umírněnosti Nefunguje.

Anonymní Alkoholici ve svém slovníku slovo abstinence nahradili výrazem „střízlivý život“. Ten zaručuje, že každý životní tobogan si můžeme užít, protože dole bude měkké přistání. Tem předpoklad, že bazén bude napuštěný je mylný. Já raději předpokládám, že to bude zase skvělý “držkopád“. Zase jeden zářez na pažbě. Zase jedna jizva na Duši. To na kráse neubírá. Ale když si tak svištím už sbírám informace. Uvědomování si všech životních okamžiků. To je mazec a tanec všech víl obyčejných chvil.

Tedy stylem start cíl jdeme na další start.

Tím, jak jsem u sebe zrušil přídomek alkoholika, tak jsem zrušil i abstinenci. Dopřávám všeho do času a sjíždím všechny životní tobogany. Obcovat se životem, mít s ním společenství u stolu, na cestách, v posteli, je základní princip uvědomování si svého místa ve svém životě. Jsem tím, čím jsem. Jen v tom mohu být přínosem sám sobě a svému okolí.

Samotná abstinence vyvolává absenci. To není to pravé ořechové. Každá absence něčeho jiného nám zákonitě spustí v podvědomí řetězec reakcí hledání v podobě toužení. Odmítání této možnosti hojnosti nás izoluje od prožitku hledání sám sebe. Nemohu najít sám sebe, když odmítám světské prožitky. Ježíš také večeřel s Farizeji.

Konfrontace, srovnávání, je nezbytnou součástí upevňování odmítání. Pokušení podlehnout je lidské. Však utnout toto chapadlo je Boží. Být vždy připraven k „boji“.

A vzhledem k tomu, že nejlepší obrana je útok, nebo ukázat nepříteli záda, naskýtá se tu jen jedno. Pokora. Nejsilnější zbraň. Dovede útočníka k šílenství. V devadesáti devíti případech ze sta Vyšumí. A to jedno procento musím zvládnout sám.

Už ani nevím, proč jsem si dal ty dvě slova k sobě. Asi že začínají na Ab … stejně jak absolutno. Nezměrné a neměnné. Je vůbec možné, že evoluce myšlení tedy i Ducha je taky neměnná? Jo jo. Je. A to mě činí klidným. Ale už zase předbíhám.

Poznámka pod čarou

Umění žít se pozná jednoduše. Stavy být mimo Duchem řídnou až zmizí. Pokud ne, obojí je správně. Protože věřím, že v jednom tom z miliónu stavů mi zemře tělo. A mému Duchu to bude vážně jedno. Není to fajn?

Neexistence je přelud. Člověk je ze všeho a ve všem. Má tedy vztah pouze k realitě, která je pomíjivá, protože se vrací do skutečnosti. Proč tedy si lámat hlavu, co mi to nebo ono vlastně chybí. Nebo kde jsem chyběl, nebo chybil. Opačně. Uvědomit si své základní potřebnosti a čerpat bohatství všech prožitků světa. Všechno je ve mně a já jsem ve všem. Právě teď a tady.

Jak to, že se mi stává, že mám absenci něčeho nebo někoho. Činí to nadbytek něčeho jiného. Touha po rovnováze a harmonii je základní potřeba všedního života.

U mě třeba nadbývá lenost. A to je TutiFruti. Protože svou lenost si hýčkám a zozmazluji. Nádhera.

Každý večer chci lehat šťastně unavený.
Absolutně absurdní, plný nesmyslných pocitů mimosmyslového vnímání.
Ať mohu žít a prožívat a psát.

Absurdní - nesmyslný; odporující logickým zákonům nebo pravidlům jež stanoví významy slov.

Je to to, co mi dává rozkoš do každodenního všedního života. Co dělá všední nevšedním. Běžné mimořádným. Plně nahrazuje všechny drogy. A tak mi došlo, že můžu milovat svůj Duchovní svět a sám sebe skrze svou duši

Právě na rádiu Čas Michal David zpívá píseň „Je to blízko“ - Kdo chce žít střízlivý život, tedy všeho tak akorát a něčeho vůbec, má svůj duchovní svět vedle sebe. Jak správně text písně uvádí, oslovuje mě to. A na to jsem úplně zapomněl. A určitě toho bude mnohem a mnohem víc. Přeji příjemné setkávání. Po prvním setkání jsem zjistil, že je to nejúčinější droga pod Sluncem na jasném Nebi.