Zabydlení

Po druhé na ulici.

To „Po prvé“, jak jsem líčil svůj první debakl, snad ani o bezdomovectví nešlo. Byla to jen taková hra – oťukávání, zda to půjde. A nešlo. Tady začíná opravdová „švanda“ se životem.

Máma mi dala dvacku, abych po cestě z práce jí koupil Marsky. V kufříku do práce jsem měl místo papírů erotické časopisy Cat a pár knížek, které se dají prodat. Věděl jsem, že do práce nepůjdu, ale nevěděl jsem, že vidím mámu naposledy v životě.

Nebyl jsem ještě stoprocentně rozhodnut, ale bytostně jsem toužil si dělat, co chci. Nasedl jsem do Ostraváku a vystoupil na Gagarince, pořád tak nějak v utvrzení, že bych mohl do té práce jít. Ale místo na trolejbus jsem odbočil do hospůdky za Sýkorákem, kde jsem s chutí do sebe lupnul jedno pivečko. Bylo rozhodnuto. Do práce nejdu a domů se nevrátím.

Pocucával jsem pivečko za pivečkem, pěkně pomaloučku a vychutnával si první den svobody. Nepřemýšlel jsem o tom, co bude. Žil jsem intenzívně každou vteřinu, jako by měly být poslední v mém životě. Navazoval jsem rozhovory s každým, který se jevil „provozu schopný“. A než jsem se nadál byl večer.

Bylo mi zřejmé, že v centru Ostravy se nebudu povalovat a tak jsem vyrazil do Mariánek. Šel jsem stranou od hlavní třídy a všiml jsem si vyhozené krabice od ledničky. Lednička byla asi i z mrazákem, protože krabice byla skoro stejně vysoká jako já. Odtáhl jsem jí za dům kousek stranou do stínu, kde pouliční lampy tolik nerazily a hned vyzkoušel. Byl to můj první příbytek. Trochu jsem skrčil nohy, abych mohl zavřít vrchní poklop, protože se venku začalo ochlazovat.  No, svatá Anna byla už minulý měsíc, takže teplé noci již pominuly. Došlo mi, že jsem na noční ochlazení vůbec nemyslel. Ale nadýchal jsem si v krabici teploučko a spokojeně jsem usnul.

Ranní stolice byla překvapivě nečekaná. Ani jsem si nevychutnal své ranní vstávaní venku, protože jsem z krabice vyletěl jak čert a běžel k rozbité cihelní zdi, kde jsem tušil za ní místo, kde by šlo se vyprázdnit. Odhad nebyl úplně přesný, ale to mi došlo až po vykonání potřeby, že soukromí vypadá trochu jinak. Letmo jsem koukl na probouzející Ostravu a skočil přes díru ve zdi zpět, kde jsem se cítil opět neposkvrněn.

Mariánky jsem moc neznal. První hospoda, kterou jsem si pamatoval, byla až na Hulváckém kopci. Tak jsem jel raději do centra. Vystoupil u divadla a vlezl do bufetu u Černé louky, kterému říkaly Tramvajka. Protože celé zařízení bufetu bylo z vybavení tramvaje. Líbilo se mi. Na pár piv jsem ještě měl a tak jsem se hned rozpovídal s chlapama, kteří se jen stavili na jedno před robotou. A ejhle. Jednomu se moc makat nechtělo a byl evidentně rád, že tam jsem. Kupoval mi pití jen to svištělo. Kondička mu asi moc nešla, protože o půl druhé odpoledne začal již motat jazykem a číšník mu už naznačoval, že by měl jít domů. Šel, nechal mi tam svetr se slovy, že na něj sere, ať si ho nechám, když ho potřebuji. Nedošel daleko, zaparkoval to u stolu před východem.

Přišel můj čas. S číšníkem jsme se již seznámili v průběhu dopolední konzumace a tak ho ani nepřekvapilo, když jsem mu nabízel ke koupi celý kufřík i s obsahem za 500,- Kč. Nakonec mizera jeden mi dal dvě stě a já byl rád, že mohu opustit silně unaveného dopoledního přítele, navíc s jeho svetrem. Když jsem odcházel, tak se mi číšník svěřil, že shání pro dcerku horské kolo. Kdybych na nějaké narazil, že se mám ozvat. Netušil jsem v této chvíli, že mě číšník typnul „dobře“, a že to dopracuji až tam, kam chtějí ostatní. Dnes vím, že jeho typ plynul z jeho úvahy, že kufřík je kradený. Už jsem byl ocejchovanej. Později jsem pochopil, jak jsem žádaný a kolik různých věcí různí lidé shání a rádi kupují za pakatel. A vůbec jsem netušil, kam až sahá lidská bída a moje závislost na alkoholu. Moje cesta do Pekla začala. Zcela nenápadně, přímočaře, a já byl spokojen, protože takhle nějak jsem si to představoval. Nestarat se o nic, žít a pít a brát jen věci tak jak jdou.

Vracel jsem se večer do Mariánek, ale šel jsem na opačnou stranu. Na své označkované místo se mi nechtělo. Té krabice mi ale bylo líto. Ve stínu stromu od pouliční lampy jsem zahlédl stočený koberec. Dobrá izolace, dobré místo, Trochu jsem ho rozmotal a šup dovnitř se svetrem pod bundičkou. Bylo fajn. Nevědomost je milá. Že by tam mohly být štěnice nebo něco podobného mě ani nenapadlo. Ráno jsem se oprášil a opět slušně vypadající človíček vyrazil dál. Ale kam? Chce to změnu. Obhlédnu si nádraží, tam spávají bezdomovci. Vyrazil jsem do Vítkovic. Bezdomovců tam bylo před nádražím jako máku. Do rozhovoru jsem se nějak nemohl zapojit. I když mluvili česky, nerozuměl jsem.

Byl jsem rázem v jiném světě. Jeden si toho všiml a ujal se mě. Otík, tak se jmenoval, mě vzal stranou a povídá. „Vypadáš slušně, pojď něco ti ukážu.“ Někam mě vedl a cestou mi vykládal, jaký byl král zlodějů, a že mě to naučí, stačí, když budu dělat, co mi řekne a naznačí v pravý čas. Zakasal jsem si svetr do kalhot, bundičku na to a vyrazili směr nejbližší obchod.  V sámošce jsme udělali jedno kolečko, kde mi vysvětlil jak se mám stavět a koupily rohlíky, při druhém kolečku zabavil prodavačku u sýrů a já měl hned za svetrem láhev Stoličné vodky a jako by nic jsem se přidal do rozhovoru s prodavačkou. Měli jsme sváču a půllitra a tak jsme zašli stranou na hřbitov si udělat pauzu.

Přiznal jsem se, že jsem alkoholik a on se přiznal, že je gambler. Proč ne. Vypili jsme jen půl láhve a já jsem šel zpět do obchodu. Tentokrát sám. Cestou tam jsem přemýšlel jak to udělat co nejjednodušeji. Jo. Přišel jsem do obchodu a než jsem vyrazil s košíkem, stoupl jsem si za pokladnu a podíval se, jaký má výhled na regál s alkoholem. Došlo mi, že stačí vystihnout chvíli, kdy jí cloní zákazníci otočeni směrem k pokladně a mám volný přístup. Nic jsem tentokrát nekoupil, byla tam již odpolední směna a tak s omluvou, že musím pro peníze do auta, jsem odešel s litrovkou Fernetu.

Skvělé, začal to být sport s patřičnou dávkou adrenalinu. Proč ne. Morální zábrany při pohledu na pěknou láhev s výborným obsahem šli někam pryč. Otík mě překvapil. Sice na mě čekal, ale místo pokračování v odpolední siestě jsme jeli do Poruby. Musíš mít „Odpal“, tedy zájemce, který odebírá kradené zboží. Jo, Otík se vyznal. Spokojenost byla na obou stranách. Později jsem měl svůj odpal. Na náměstí TGM v centru jsem šel na oběd. Poobědval jsem a místo peněz jsem nabídl litrovku Fernetu. Šlo to samo.

Byl jsem jak kůň na startu. Netrpělivý, kdy už zase vyrazím. Jeli jsem do Přívozu. Otík měl vytypovaných pár samoobsluh, kde brával před tím čokolády a věděl jak to tam funguje. Jo, odsejpalo to. Na Vítkovickém nádraží nás spávalo víc. Ale nějak jsme nenavazovali přátelství. Každý měl své tajemství a nechtěl se dělit.

U prvního nástupiště v suterénu budovy byl bufet. Tam jsem se ráno probouzel orosenou desítkou. A co víc? Na nádraží byly sprchy. Teda jedna ale veřejná. Paní byla příjemná a bylo fajn tuto službu po týdnu nevyužít.  Osprchovat se, oholit se, přeprat spodní prádlo a ponožky, které uschly venku na lavičce.  Zase Nový člověk. Fajn pocit.

Přes koleje na druhou stranu byla bokem pěšinka. Ta vedla ke starým domům určeným k demolici, jak jsem byl informován. Otík si vzpomněl, že tam kdysi přebýval u jednoho známého a dokonce se pochlubil i tím, že se osobně zná s jedním pánem, kterého označil jako šéfa Vítkovického podsvětí. Což pro mě teda byla síla. Zkazky o tvrdosti, která tu panuje, si vykládali až v Praze. Vítkovický Brooklin. Výstižné. Netušil jsem, že tu strávím několik let. Na místě, kde seznam nezvěstných se na Policii pravidelně jednou týdně aktualizoval.

Evidentně jsem pociťoval svoji nicotnost, ale lhostejný ke svému osudu mě jakékoliv postavení stavělo tak nějak mimo – mimo všechno. Dokonce i mimo své chování, což se projevovalo emocionálně drzeji a drzeji. I v hospodě jsem si dovolil „pindat“ jednomu stokilovému drobečkovi do kulečníku. Když jsme vyběhli ven a trochu jsem ho za sebou pohonil kolem Roubíčka, dostal rozum. U báru jsem mu koupil ferneta a volný kulečníkový stůj jsme obsadily s Otíkem. Otík to ťukal jen tak, já s vyplazeným jazykem a soupeř nenechal na sebe dlouho čekat. První hra byla o sto, pak se to zvedalo …. No a Otík odhaloval trumfy. Domů jsme to měli kousek.

V domě určeném na demolici byl onen „byt“. Byl tam už nájemník, ale to nám nevadilo. Dovolili jsme mu, že tam může zůstat, když se bude starat o topení. Rozhlédl jsem se a jo. Dost dobrý Dvou pokoják. Okna byla všechna. První místnost byla jako koupelna, prádelna a sušárna. V druhé místnosti leželi na zemi matrace pro tři nocležníky  Akorát. A hlavně, byla tu kamínka. Sice malá, ale ty jsme později vyměnily za větší a výkonnější.

Poznámka pod čarou

Staré přísloví "Vrána k vráně sedá ..." se tu potvrzuje. Mezi bezdomovci jsou velké rozdíly. Je to dáno jak vlastní povahou, tak ochotou se přizpůsobit. Tady mě bylo již jasné, že půjdu do kriminálu. Protože za dlužný úpis v Novém Jičíně jsem dostal podmínku a ta byla proměněna po ukončení mého prvního debaklu. Ta paní, u které jsem bydlel, podala trestní oznámení ... a tak jsem si řekl, když už, tak už, ať je za co sedět ... zajímavá logika.

TOPlist